Maturanti Gymnázia a Střední odborné školy v Rýmařově jezdí na začátku září pravidelně do Prahy na několikadenní poznávací exkurzi. Její součástí jsou i návštěvy kulturních institucí – muzeí, výstavních síní a divadel. Aby byl poznávací efekt multiplikován a didakticky využit, dostali letošní maturanti za úkol napsat recenzi libovolného divadelního představení.

Adéla Lileková z oktávy se tohoto nelehkého úkolu zhostila na výbornou a přivedla na svět kultivovaný text, reflektující většinu složek spolupodílejících se na utváření výsledného diváckého dojmu.

Vl. Stanzel

Masakr v Činoherním klubu

Jeden obývák, dva rodičovské páry vyplňující pojistnou listinu a posléze kapka alkoholu. Tak by se dalo stručně popsat drama Bůh masakru francouzské autorky Yasminy Rezy, u nás v režii Ondřeje Sokola, na nějž můžete již 12. rokem zavítat do Činoherního Klubu na ulici Ve Smečkách, pár kroků od Václavského Náměstí.

Po třetím divadelním zvonění nastane v nevelkém sále úplná tma. Postupně však začíná scénu zalévat světlo a s ním přichází hudba. Jedná se o Bachovy Goldbergovské variace. Když je celá scéna nasvícená, objevuje se nám před očima luxusně zařízený obývák a v něm sedící čtveřice rodičů středního věku. Sešli se zde, aby vyplnili pojistnou listinu, neboť syn Anety a Alaina (Miroslava Pleštilová a Vladimír Kratina) uhodil syna Veroniky a Michela (Ivana Chýlková a Jaromír Dulava), a vyrazil mu tak dva přední zuby. Původní záměr se jim zpočátku daří provést vcelku distingovaným způsobem, stačí však pár nevhodných slov či nešťastně formulovaných vět a distingovanost se začíná pozvolna vytrácet. Co bylo na začátku poklidným setkáním rodičů za účelem vyřešení klukovského incidentu, se postupně stává šarvátkou, v níž jde veškerá etiketa stranou, kdežto vulgarismy se zrovna nešetří.

Hra je založena především na slovním humoru, později však čím dál častěji žezlo přebírá humor situační, jenž, dle mého názoru, bohužel není zvládnut příliš šťastně a pobaví zejména diváky méně náročné. Ukázkovým příkladem je scéna, kdy se nervózní Aneta neudrží a začne vyprazdňovat obsah svého žaludku na vybavení obýváku. Rekvizitáři si zde zřejmě vyhráli, trávenina vypadá opravdu věrohodně. Jelikož však nejsem zrovna příznivcem tohoto druhu humoru, jejich snahu dostatečně neocením.

Co si však dle mého názoru ocenit zaslouží, jsou herecké výkony všech čtyř aktérů (zejména Ivany Chýlkové), které jsou tak výborné a věrohodné, že snad dokážou vyrovnat ostatní nedostatky. Herci perfektně zvládají ztvárnění charakterů postav, které se navíc v průběhu hry s časem a množstvím alkoholu v krvi nemálo mění. Větší požitek než ze samotného děje a scénáře hry tak mám ze způsobu, jakým je herci jsou schopni podat.

Za zmínku stojí také scénografie (Adam Pitra). Scéna představující obývák zde není sestavena z klasických tří „zdí“, ale je zajímavě řešena bílými umělohmotnými rostlinami svázanými k sobě tak, že tvoří dojem stěn místnosti. Kostýmy (Katarína Hollá) jsou rovněž vcelku povedené, dobře doplňují charaktery jednotlivých postav.

Ačkoli tento kousek není právě mým šálkem kávy, zmíněné herecké výkony mě opravdu zaujaly. Za sebe bych tedy doporučila zajít spíše na poněkud méně jednoduchou inscenaci v podobném složení. Pokud se však rozhodnete Boha masakru vidět, přeji vám, nechť je pro vás tento zážitek menším masakrem než pro mne.

***

Adéla Lileková