Ivan Wernisch
Nikam
Klíčem ke sbírce Ivana Wernische se stručným názvem Nikam je báseň Ohlodáno k smíchu. Roku 1958 ji v horečnatém chvatu nadrásal mladý Johan, přičemž kdesi ztratil klobouk. K básni se unaveným krokem přišoural v roce 2010 starý Ivan a drobet ji pomordoval. Co se stalo mezi těmito dvěma letopočty? Je to hromada let. Byla napsána hromada dalších básní a Jednoho saharského dne Slunce prasátkovalo Na Horním náměstí. A víc už nic? Vlastně ano! Klobouk se našel.
Michal Šanda
Ohlodáno k smíchu
Vystup z vozu, odhoď svůj kufřík — ucítíš — omyté kameny,
bublavou zeleň mezi nimi.
Půjdeš dál — spatříš — rozsáhlé střechy osázené čajem.
Chápavé výhonky tě vtáhnou a znetvoří.
Mrak bez hromobití se bělá a rozchází. Mění se v kapalinu
medové barvy. Cestujícím v krajinách neznámých či v blu-
dištích podzemních se stává vůdcem.
Bere pouze niklové peníze.
(1958, 2010)
Je to hromada let
Na Pohořelci
Jsem potkal
Toho herce s tou bradkou, toho, co hrál v tom filmu
Detektiva
Stál tam na zastávce
A měl
Láhev piva
V síťové tašce
Také to mohl být někdo,
Kdo se mu podobal
Jednoho saharského dne
Přinesla do hospody kufr,
Bouchla jím na podlahu,
Až v hodinách hrklo,
Hrací stroj spustil Čau, čau, bambíno,
To sou tvý věci, řekla
V té chvíli mě přešla všecka žízeň,
Vyšoural jsem se ven
A zahlédl už jen,
Jak moje láska mizí ve dveřích svého paláce
Kopl jsem do kamene ležícího na cestě
Přede mnou řadilo se do dvojstupu osm trubačů,
Za mnou přešlapovali soumaři s rezervní municí,
s potravinami a soudky s vodou
Bylo celkem jedno, jakým směrem se nyní vydám
Slunce prasátkovalo
Slunce prasátkovalo, stromy bzučely
V zahradě restaurace U Přívozu se muži smáli opilé ženě
A já si to dodnes pamatuji —
Šel jsem s babičkou podél železničního náspu
Bylo mi osm a ve Stromovce
Kapitán Bunte vystavoval
Vycpaného krokodýla
Na Horním náměstí
Na Horním náměstí
V křoví,
Které na konci dubna žlutě kvetlo,
Stál pánský záchod,
Byl celý ze dřeva
A natřený na zeleno,
Viklal se
A bzučely v něm mouchy
Jednou jsem šel kolem,
Zrovna když tam zatýkali špiona
VE DVEŘÍCH
Osoby: Starší muž — Johan
Mladší muž — Ivan
Náhodný pěvec
Opona
1.
Johan (je na odchodu): Depa mam klobouk?
Ivan (mluví udýchaně, není mu rozumět; zřejmé je jen to, že se
zajíká).
Johan: Seš porád samej fór, co?
Ivan (něco říká; zdá se, že jen ztěžka volí slova).
Johan: A co je eště novýho?
Ivan (něco říká).
Johan: Tě to žere?
Ivan (rozkomíhá se a máchá rukama).
Johan: No jo, dyť už du. Beztak to tady stálo za hovno.
Ivan (něco říká).
Johan: No jo! (Odchází)
2.
Náhodný, kolemjdoucí pěvec:
Tak jako navždýýý
noha nohu minééé,
nesetkají sééé
už nikdýýý.
Opona spadne a hned se zase zvedne.
3.
Johan (vrátí se, položí se na břicho, šátrá oběma rukama pod
postelí): Tady je. (Vytáhne zpod postele klobouk, nasadí si ho
na hlavu a odejde)
4.
Opona zpívá:
Pořád jen padám,
rozbíjím si držku,
pokaždý se ale zase zvednu
z prachu.
***
Ivan Wernisch: Nikam, Druhé město, 2010
O tvorbě Ivana Wernische blíže zde.
***
Průvodní text Michala Šandy je součástí recenze publikované v Salonu, literární a kulturní příloze deníku Právo (4. 11. 2010).
Připraveno pro Tisíc a jednu noc, poprvé publikováno v Čítance Dobré adresy.
O Michalu Šandovi viz např. zde, zde a zde.
