Z článku na webu medium.seznam.cz:

O rodném jazyce se ve veřejném prostoru často hřímá. Zaznívají varování před novotami či politicky motivovaným úpadkem. Přední čeští odborníci přemýšlejí, kde se v nás bere stres z mateřštiny, kdy se z ní radují a jestli druhé soudí kvůli hrubkám. (…)

doc. Mgr. Jan Chromý, PhD., Ústav českého jazyka a teorie komunikace FF UK

Kde myslíte, že se v mnoha lidech bere posvátná hrůza z rodné řeči?

Tohle je dost komplexní věc. Nicméně určitě jde o dědictví jazykových ideologií z 19. století, které doteď nějakým způsobem přežívají. Vyplývá to z toho, že se jazyk bere jako objekt nezávislý na jeho uživatelích. Tenhle „objekt“ se přitom vlastně konstruuje, což tradičně dělali lingvisté, kteří říkali, co je součástí jazyka a co ne, respektive co je správné a co je špatné. A z toho, že jazyk chápeme jako něco nezávislého na uživatelích, vyplývá, že chyba je vždycky na straně uživatele, který ten objekt vlastně nezná dobře. Zároveň ze starých ideologií vyplývá i potřeba jazyk chránit před przněním, která se v naší společnosti taky uchovala. Tenhle ideologický mix má za následek, že když někdo udělá „chybu“, někdo jiný (někteří učitelé, nebo ti, kteří se to od těch učitelů naučili) jim vynadá, že jsou hloupí. No a nenahrává tomu ani to, že kodifikace češtiny je celkem složitá a v lecčems neodpovídá tomu, jak se mluví, anebo různým intuicím o psaní (třeba v případě čárek).

Trpěl jste taky někdy stresem, že když v češtině uděláte chybu, bude to nenapravitelná ostuda?

Ani moc ne, protože jsem se kodifikaci celkem dobře naučil. Spíš se bojím, že napíšu nějakou hloupost, než že to napíšu formálně špatně.

Nezdá se vám někdy, že se z češtiny málo radujeme, čárky nečárky, rejstříky slovníky?

Nad tím jsem nikdy nepřemýšlel. Já se z ní raduju asi dost, ale vlastně spíš z nějakých podivností, víceznačností, míchání jazyků a tak, než z nějaké vybroušené krásné řeči.

Pobuřují vás „změny v jazyce“, ať už se jedná o přejímání cizích slov nebo třeba téma přechylování ženských příjmení?

Ne, protože jsem bytostně přesvědčen, že jazyk není nezávislý na uživatelích a změny jsou projevem jazykového chování těchto uživatelů. Pak jsou samozřejmě změny dané politicky a tam to záleží na osobním nastavení. Já jsem silně liberální, takže si třeba o jménech myslím, že by si o nich každý měl rozhodovat sám a nikdo by mu do toho neměl zasahovat.

Když vám přijde e-mail a je v něm překlep nebo hrubka, znamená to, že u vás autor/-ka definitivně skončil/-a?

Ne.

Kdy vás naposledy nadchlo nějaké slovo nebo obrat, a od té doby ho používáte?

Pravidelně mě nadchává sledovat jazykový vývoj svých dětí. Ty vytváří tolik vtipných konstrukcí, že je to opravdu kouzelné. Něco z toho dávám na svůj Twitter: @lingvistata.

Myslíte, že je tenhle typ komunikačního stresu generační záležitostí? Že naše děti už si z výuky češtiny odnesou něco jiného?

V tomhle jsem dost optimistický. Rozhodně to historicky bylo mnohem, mnohem horší. Ve 30. letech 20. století se třeba ještě vedla debata o tom, jestli musí spisovatelé psát spisovně, nebo si můžou dovolit nějaké „prohřešky“. Kodifikace byla taky mnohem vzdálenější tomu, jak se opravdu mluvilo, než dneska. Určitě jsou a budou lidé, kterým bude vadit, že někdo mluví nebo píše jinak, než by oni chtěli, a někteří z nich to dávají a budou dávat hlasitě najevo. Ale myslím, že se naše společnost obecně myšlenkově posouvá od restrikcí k toleranci a tohle s tím půjde ruku v ruce.

(…)

Kategorie: Jazyk a jazykověda

Zanechat odpověď