Anotace:

Na hesle „vše pro dítě“ je v pedagogické i laické obci již desetiletí konsenzus. Článek se pokouší ukázat, že uklidňující shoda na „zájmu dítěte“ umožňuje také zastírat rozpory a napětí existující uvnitř výchovy a jejích institucí. Odvrací pozornost od napětí mezi státem, školou a rodinou, od proměňujících se vztahů mezi nimi a od skrytých tendencí v proměnách pojetí vzdělávání a ve vzdělávací politice. Orientace na dítě a argumentace jeho „nejlepším zájmem“ se tak podle některých stala nejrozšířenějším klišé naší doby. V první části autor pojmenovává některé společenské změny, které k upevnění takového rozšířeného mínění vedly. A dále mapuje pozitiva a negativa důrazu na dítě. Ukazuje, co nám tento důraz pomohl lépe „nasvítit“, a co naopak spíše zakrýt.

Článek byl publikován v časopise Pedagogika.

Kategorie: Obecné, Obecné

3 komentáře.

  1. Josef Soukal napsal:

    Citace vysoce aktuální:
    „Konečně, zcela ve  stínu glorifikace obratu k dítěti zůstávají hlubší proměny profesní identity pedagoga. Ten už nesmí být autoritativní, ale má se stát průvodcem, facilitátorem nebo animátorem dítěte. Má-li však být autorita stále ještě odvozována od  „auctoritas“, tedy od  autorského, zakladatelského činu, poznatku, postoje či hodnoty, jehož je dnes učitel vykladačem či zpravodajem, tj. autoritou (H. Arendtová), pak učitel v plném smyslu slova nemůže být pouhým průvodcem či facilitátorem. Pokud podlehne pedocentricky vstřícné myšlence, že „hlavně nebude dítěti překážet“, pak za to musí zaplatit svou cenu. Tou cenou je život v trvalém znejistění, v  čem vlastně spočívá jeho role a přínos žákům, kteří oporu vedoucí a omezující autority očekávají (srov. např. Filloux, 1999, nebo Mikota, 1999). Jde o tak zásadní profesně-identitní rozpor, že se jím dá pravděpodobně vysvětlit údajný „konzervatismus“ učitelů preferujících tradiční auctoritas.“

Zanechat odpověď