O projektu více ZDE, další hesla ZDE .

Autorkou hesla je PhDr. Pavla Brožová

ŠRUT PAVEL:

Lichožrouti

(2008)

Fantasy s prvky moderní pohádky, humoru a napětí

Pro čtenáře od 8 let, i pro starší čtenáře

Víte, kam se ztrácí druhá ponožka z páru u vás doma? V knize Lichožrouti se seznámíte s tvory, kteří mají tyto krádeže na svědomí – ponožky jsou totiž jejich potravou. Mají i další zvláštnosti. Tato kniha je veselou i napínavou četbou o dobrodružstvích lichožroutího pražského „kluka“ Hihlíka.

Tři přání

Životní zásada lidožroutů zní: Být – a nebýt viděn!

To znamená vyhýbat se nepříjemnostem, jmenovitě myším, psům, vodě, lidem – a Dederonovi.

Všechna tahle pravidla Hihlík soustavně porušoval a jeho dědu to trápilo. Měl strach, kam vnuka ta dobrodružná povaha dovede.

Hihlík měl zase obavy o dědu. Poslední dobou skoro vůbec nejedl, byl slabý a tak vetchý…

Dvě patra nad bytem pana Vavřince žili mladí manželé.

Před rokem jim pan Vavřinec zatroubil na svatbě a bylo z toho miminko.

Hihlík potom, co s Egonem uzavřel přátelství, učinil slavnostní slib: „Co je v domě, není pro mě!“

A tak nechal na pokoji Egonovy ponožky i punčochy jeho sousedky paní Smutné, ani k té mladé rodince se už nikdy nevypravil.

Jenže teď musel slib porušit. Věděl, že na jejich balkóně stále visí nějaké dupačky, a my víme, jak jsou výživné.

Dostal se k nim po hromosvodu, doma je natrhal na drobné kousky a pár soust dědovi vnutil.

Děda pookřál, vstal z postele a povzdechl si:

Svět je vzhůru nohama!“

Ale dědo, to říkáš pořád.“

A bude ještě hůř! Nikdo si ničeho neváží. Všechno se vyhazuje! Nic se nespravuje! Tak třeba,“ děda chvíli přemýšlel, „mi řekni, kdy jsi měl naposled zaštupovanou ponožku?“

Možná… možná nikdy,“ musel připustit Hihlík.

Tak to vidíš,“ řekl děda. „Díry už nikdo nezašívá. Určitě někdo vynalezne ponožky na jedno použití. Budou z papíru! A ty dražší z navoněného papíru. Šeříkové, mandloňové, pomerančová ponožky!“

Hihlík se rozchechtal.

Nesměj se!“ napomenul ho děda. „Víš, co málem vyhubilo naše vzdálené příbuzné – kapesníkožrouty? Papírové kapesníky!“

Fuj! Žvejkat papír!“

Děda to přešel. Chystal se říct něco závažného.

Chlapče, teď mě dobře poslouchej. Já se už brzo vytratím.“

Jak vytratíš? Kam?“

To žádný z nás lidožroutů neví. Prostě se ztratíme. Zmizíme stejně tajemně, jako jsme žili. A než ta chvíle přijde, měl bych tři přání. Tak zaprvé: byl bych rád, kdyby mi pan Vavřinec na poslední cestě zatroubil. Snad to nepoplete,“ usmál se děda, když si všiml, že Hihlík nabírá k pláči.

Děda vzal vnuka za obě ruce a přitáhl si ho k sobě.

A teď to druhé přání,“ řekl. „Až se vytratím, měl bys od pana Vavřince odejít.“

Proč?“ vykřikl Hihlík.

Protože už jsi skoro dospělý lidožrout. Porušit odvěké tajemství může jedině dítě. Já vím, stali jste se přáteli, hodně jste toho společně prožili, ale to musí skončit.“

Proč?“ zeptal se Hihlík už slabším hlasem.

Aby ve světě platil alespoň nějaký řád, Hihlíku. Pan Vavřinec je člověk. Má svůj vlastní skutečný člověčí svět a tebe čeká tvůj vlastní skutečný lichožroutí život.“

Hihlík už nic nenamítal, jen poslouchal. A třebaže nechtěl, cítil, že děda má asi pravdu.

Myslím, že vím, proč jste se vy dva tak sblížili. On si pan Vavřinec připadá v životě takový lichý. Chybí mu někdo do páru.“

Děda chvíli mlčel, než zase pokračoval. „Oba jste byli moc a moc opuštění. Bylo vám smutno. Tobě po rodičích… i když odešli z ušlechtilých pohnutek. A pana Vavřince patrně opustila nějaká slečna.“

Helenka!“ přerušil ho Hihlík. „a taky z těch ušlechtilých… jak jsi to říkal? A všichni do Afriky! Není to divný?“

Není!“ odpověděl děda důrazně. „Je to nějaké vyšší určení, na které lidožrout nezná odpoveď. Chápeš?“

Tohle už bylo na Hihlíka moc.

Raději se zeptal:

Dědo, a jaké je to třetí přání?“

Je poslední, a proto nejtěžší. Až tu nebudu, měl bys jít svou mámu a tátu hledat.“

Do Afriky?“ vydechl Hihlík.

Třeba až do Afriky,“ usmál se děda. „Odvahu na to máš. A oni tě možná teď potřebují víc, než si myslíš.“

Myslíš?“

Ale děda už na tu hihlíkovskou otázku neřekl nic. Stulil se do klubíčka a usnul.

Šrut, Pavel. Lichožrouti.1. vydání. Litomyšl: Ladislav Horáček – Paseka, 2008. ISBN 978-80-7185-932-1. s. 186–188.

SLOVNÍKOVÁ ČÁST

Lichožrouti nemají vlastní obydlí. Vždycky jsou u někoho doma. Ale nesmějí se tam chovat jako doma!“

Člověk nebo lichožrout si ve svízelné situaci musí poradit sami – a lichožrouti svedou něco, co jim lidi můžou jen závidět.

Dovedou se smrsknout a pak zase natáhnout a vrátit se do normální lichožroutí podoby.

Příběh podivuhodných tvorů, kteří žijí v našich domácnostech a živí se ponožkami – vyrábějí z párů ponožek „licháče“. Hlavním hrdinou je Hihlík. „Za to, že Hihlíkovi začali říkat Hihlík, si může sám. Když byl v rozpacích, začal se chichotat: Hihihi! – a úplně se toho nezbavil dodneška.“ Hihlíkovi rodiče odjeli na misi do Afriky, pomáhat tamním lidožroutům trpícím hlady – nedostatkem ponožek, a tak Hihlík bydlí se svým dědečkem u starého mládence muzikanta pana Vavřince, který proto, že je opuštěný a nemá nikoho „do páru“, dokáže lidožrouty vidět. V knize tak před námi vyvstává tajemný svět podivných potvůrek, které umí ukrást ponožku lidem i přímo z nohy, natahují se a zase se zkracují… Pravidla a zákony lichožroutího života parodují ty naše lidské, např. Nikdy nevezmeš celý pár! Lichožrouti zkrátka přejímají vlastnosti lidí, ty dobré i ty špatné.

Dalšími příbuznými Hihlíka jsou jeho bratranci Ramses (Ramík) a Tulamor junior (Tulík). Jejich otec Tulamor senior neboli Padre alias Velký šéf žije se svojí rodinou u profesora Reného Kadeřábka, jakéhosi potrhlého vědce, který zasvětil svůj život zkoumání života lichožroutů. Na půdě tohoto domu vlastní Padre sklad s nakradenými ponožkami. Není však jediný, kdo chce být v příběhu šéfem, je tu ještě divoký Kudla Dederon a jeho parta. Příběh tak přerůstá do „dětské gangsterky“, ve které lítají povětřím ponožky, bar Kilimanžáro i samotní lichožrouti.

V druhém díle se Hihlík vydává hledat své rodiče do Afriky, potkává bohatého anglického „ochranitele“ lichožroutů sira Jamese a nové lichožroutí kamarády (Kawu a Bumku,). Musí se utkat nejen s nástrahami africké džungle, ale znovu i s Kudlou Dederonem. Závěrečný díl se opět přesouvá do džungle velkoměsta – Prahy, tady Hihlík a jeho přátelé bojují se zlem v podobě největšího čínského výrobce ponožek Jen-stina a jeho armádou lichožroutích rozparovačů vedených zákeřnou Fatou.

Jak vidno, Lichožrouti reagují na současnou realitu a mají široký záběr z hlediska zachycovaného prostředí a společenských vrstev (objevuje se i motiv bezdomovectví, narkomanství…). Množstvím postav, členěním děje do krátkých a pointovaných kapitol připomínají seriál. Některými hříčkami míří spíše k dospělým čtenářům (viz postavy Tulamor, Vavřinec, Mojita aj.). Jejich hravost a humor však nejsou bez podtextu, jímž je téma „licháčů‟, tedy jedinců, kteří k sobě nemají druhou polovičku, tedy v životě cosi postrádají, hledají.

Možnou volnou inspirací k Lichožroutům mohou být „kapesníkožrouti‟ z básně Christiana Morgensterna, českým autorem v díle připomínaní (jako tvorové, jež jsou „na vyhynutí‟, neboť lidstvo přešlo na papír). Postavička lichožrouta se objevuje už v jedné z básní Šrutovy sbírky Příšerky a příšeři (2005).

K Lichožroutům neodmyslitelně patří ilustrace Galiny Miklínové (vznikaly současně s textem), jež s Pavlem Šrutem spolupracovala již poněkolikáté (poprvé na knize Pavouček Pája).

Trilogie o lichožroutech patří k nejvýraznějším počinům Pavla Šruta (1940) v oblasti dětské literatury. Jazykovou hravostí, humorem, smyslem pro pointu a dětské vidění světa se vyznačují i další Šrutovy prózy. Např. Dva lelci ve skříni – O Karlíkovi nemluvě (1990, vyprávění o třeťákovi Karlíkovi, který tak dlouho chytal lelky, až jednoho chytil), Verunka a kokosový dědek (2004, příběh o neobyčejné rodině Hubertových), Pavouček Pája (2001, příběhy o pavoučkovi Pájovi a jeho nebojácném, ale velkohubém strýčku Herkulovi), Pan Kdybych hledá kamaráda (2009).

Z hlediska žánrově-tematického má Pavel Šrut nejblíže k Emanuelu Fryntovi. Neméně známá a oceňovaná je i jeho tvorba pro dospělé – poezie, písňové texty, překlady, fejetony.

Literatura:

www.lichozrouti.cz

www.youtube.com/watch?v=mcfDGu42K9g

Iwashita, Daniela. Víte co jsou licháči? In.: Lidové noviny. 25. února 2009.
Dostupné z: http://www.lidovky.cz/vite-co-jsou-lichaci-0qa-/kultura.aspx?c=A090225_162734_ln_kultura_ani

Matoušek, Petr.  Pavel Šrut říká: Na lichost je nejlepší lichožroutská groteska (i pro děti). Dostupné z: http://art.ihned.cz/c1-30944620-pavel-srut-rika-na-lichost-je-nejlepsi-lichozroutska-groteska-i-pro-deti, 28. 11. 2008.

www.iliteratura.cz/Clanek/31989/srut-pavel-lichozrouti-navzdy

www.iliteratura.cz/Clanek/19719/srut-pavel-1

 

2 komentáře.

  1. Josef Soukal napsal:

    Pavel Šrut
    LICHOŽROUT

    Lichožrout mé ségry Božky
    je labužník na ponožky.
    Přišel k nám už předloni
    a nic mu tak nevoní
    jak ponožky její.
    Vážně!
    Nic jiného nejí.

    Jenom jednou – za totáče
    spořádal i punčocháče
    od tetičky z Francie.
    (Chudinka, už nežije.)
    Ach, to bylo pláče
    pro ty punčocháče!

    Prohledala každý kout
    a ten prevít Lichožrout
    v koši prádla seděl zticha
    a počítal: Sudá, lichá…

    Totiž:
    Lichožrout mé ségry Božky
    (tlusté břicho, žádné nožky)
    z párů dělá licháče.
    Pět ponožek ke sváče,
    nejmíň sedm k večeři,
    pak vyklouzne ze dveří
    a hurá zas k sousedům!

    V noci projde celý dům,
    vynechá jen pana Krohu.
    A proč právě pana Krohu?
    Vám to klidně říci mohu:
    on má jenom jednu nohu.

Zanechat odpověď