Už dvacet let chybí české literární vědě a literatuře Vladimír Macura (1945-1999), muž, který dokázal spojit velká, vážná témata se smyslem pro hru a žert (hravý i dravý). Jeho rozhled a nadhled připomínáme alespoň portrétem z pera Pavla Janouška a ukázkou z úvodu románu Guvernantka.

Pavel Janoušek o Vladimíru Macurovi ZDE

Vladimír Macura: Guvernantka ZDE

Odkazy:

Vladimír Macura: Šťastný věk (recenze) ZDE a ZDE

Sborník příspěvků k narozeninám Vladimíra Macury (strojopis z r. 1985) ZDE

Pavel Janoušek: Ten, který byl (ukázka) ZDE

Pavel Janoušek: Ten, který byl (recenze) ZDE

Vladimír Macura: Sen o českém světě

3 komentáře.

  1. Josef Soukal napsal:

    Výborná „opožděná recenze“ Františka Ryčla na FB:

    Na čtení tetralogie Vladimíra Macury Ten, který bude (1999) jsem se vysloveně těšil. Jsa poučen vynikajícím Znamením rodu a neméně skvostnými eseji Českého snu, jsem už předem měl jistotu, že tato kniha bude skvělá. A taky jsem si ji vychutnal a bez nejmenšího zaváhání chci tvrdit, že ti jde o jedno z největších děl české literatury 20. století a o jeden z vrcholů české historické prózy.
    Knihu lze samozřejmě brát i jako čtyři samostatné romány (Informátor, Komandant, Guvernantka a Medikus), rozhodně je ale lepší přečíst si ji v celku, protože třebas jsou jednotlivé díly spojeny jen volně, „něžnými drápky“, teprve dohromady tvoří úžasný celek. Některé postavy (Bohumila Rajský, František Ladislav Čelakovský, Josef Václav Frič, Karel Slavoj Amerling, hrabě Lev Thun) se opakovaně vracejí, nahlíženy prostřednictvím ich i er-formy v proměňující se perspektivě, čímž nabývají úžasné plasticity. Hranice mezi Wahrheit a Dichtung, mezi historickým faktem a ironickou mystifikací je tu tak úzká, že si jen málokdy můžete být jisti, kudy vlastně vede; snad čtenáři v tomto aspoň trošku napomůže, až bude vydán druhý svazek zamýšlených Vybraných spisů Vladimíra Macury Kalendárium českého devatenáctého století. Navíc v sobě autor kromě důkladné literárněhistorické průpravy nezapře ani erudici literárněteoretickou a příběh každého dílu se odráží v některém žánrů typických pro 19. století: Informátor – novela, Komandant – živé obrazy, Guvernantka – elegie a Medikus – paměti prolínající se s loutkovou groteskou, či snad burleskou.
    Nehodlám nijak podrobně popisovat děj jednotlivých dílů, nicméně ani nejsem ochoten se tohoto potěšení zříct úplně. Takže ve zkratce.
    Titulní postavou Informátora je mladý muž Johannes Mann. Milostné okouzlení půvabnou Antonií Reissovou alias Bohuslavou Rajskou ho stojí teplé místo soukromého učitele v šlechtické rodině ve Vídni a vyžene ho do pochmurného zapadákova Prahy, plného bláznů posedlých utopií českého jazyka a českého národa. I když je jeho vztah k těmto buditelům sžíravě skeptický, cesta k milované dívce vede jedině skrze tento blázinec, neboť slečna Antonie je nedílnou součástí českého blouznění. Aby jí byl nablízku, přijme vlastenecké jméno Vratislav, zapojí se do pitoreskního projektu vizionáře Karla Slavoje Amerlinga svépomocí vybudovat vzdělávací a vědecké centrum budoucího českého národa – Budeč. Kvůli Antonii se Mann potají stane i spisovatelem a sepisuje německy novelu, jež je dobrodružně groteskním zrcadlem mladíkových milostných tuh, snů i útrap. Ovšem jediným (nicméně nadšeným) čtenářem jeho opusu je pražský policejní komisař, snažící se naverbovat Manna za informátora v českých vlasteneckých kruzích. Avšak pojem „informátor“ je zde vícevámový: Mann není jen udavačem, sám sebe označuje za „informátora, v čemž vidí synonymum k pedagogovi. A navíc je Mannovým hlavním zaměstnáním informovat o vlasteneckých aktivitách hraběte Thuna, s obrozenskými snahami sympatizujícího, leč opatrného zemského vlastence. Hepyendem ovšem neskončí ani Mannova, ani Macurova novela. Hrdina té Mannovy zatvrdne ve vězení, odkud ho autor není schopen vyprostit. Mann spřádající sítě nakonec sám skončí v sítích cizích, z nichž není úniku. A vytoužená Antonie Vratislavovi unikne do Vratislavi.
    No, unikne… Pokud se dá únikem nazvat pád do jiné sítě, která se utáhne neméně nemilosrdně. Tady se dostáváme k třetímu dílu, Guvernantce. Ale s tím posečkejme, protože nás ještě čeká Komandant. Zde je hlavním a titulním hrdinou Josef Václav Frič, synovec Bohuslavy Rajské, osmnáctiletý student a horlivý slovanský nacionalista byronovského střihu, radikální revolucionář a „komandant“ bouřícího davu v pražském svatodušním povstání v roce 1848. Jeho dramatický příběh v letech 1848 a 1849 není podán lineárně, nýbrž v romanticky idealistických pózách (živých obrazech), do nichž se mladý revolucionář stylizuje, aby hned vzápětí byly ze své statické okázalosti rozmetány dynamicky se valícími událostmi v totální chaos. Nepoučitelný idealista Frič ztroskotává znovu a znovu, po porážce v Praze hledá oporu v revoluční Vídni, kde ale naráží na stejné zaslepence, jako je sám. V touze najít nové bojovníky proti Windischgrätzovi se připojuje v Uhrách k slovanskému hrdinovi Jelačičovi, verbuje slovenské (hornouherské) venkovany do boje proti nepřátelům, kterými už ale nejsou představitelé starého světa, nýbrž revolucionáři – ovšem neslovanští, maďarští. Hrdinské pózy živých obrazů se stále víc obrací v parodie sebe samých a je krutou ironií osudu, že v závěru svého chaotického heroického boje se pražský komandant podílí na potlačování revoluce ve Vídni na straně svého pražského nepřítele Windischgrätze. Z mladého krásného hrdiny zbyl jen barvotiskově prvoplánový obrázek hrdiny k pomilování. Paralela k jiným revolučním vystoupením českého lidu není náhodná.
    Ale z hluku polí válečných se vraťme do tiché intimity rodinné, ke Guvernantce, třetímu dílu tetralogie. Titulní postavou je zde Bohuslava Rajská, zde už paní Antonie Čelakovská. Slovanské nadšení ji přivedlo do manželství s velkým pěvcem. Který se ovšem zblízka už nejeví tak velký. Sucharský profesor slovanských literatur ve slezské Vratislavi , daleko od bohatýrských plání ohlasujících se bojovně zvonící i lahodně zpěvnou mluvou slavných Slávů, již před svými pár studenty nemůže chválit jinak, leč německy. Vdovec, který nepotřebuje mladou ženu za zdroj inspirace, nýbrž pro udržování pořádku v domácnosti. Hlavně k opatrování dětí. A občas i k tomu…, no, však víte k čemu. Ve vší počestnosti. Určujícím literárním tvarem je tu elegie : žánr vznešených vyhnanců, tragicky rozbolavělé duše, píseň klasického disticha. Najdeme tu elegie tři: první napsal student Szyjski, německy (slyšte! slyšte!) a byronsky moderně, až hrůza. Druhou si v skrytu sepisuje o svém ztraceném štěstí ubohá (nevděčná) manželka a nespokojena s výsledkem ji škrtá, lež nevyhodí. Třetí se chystá psát sám Básník, on jediný přece sám nejlíp ví, jak má elegie znít. Má, ale nezní, verše nespěchají do pera. Smutný příběh přednášejí v poněkud rozladěném duetu soprán Toniččin a bas Františka Ladislava. Dokud je smrt neumlčí.
    A konečně věta čtvrtá – Medikus. Jeho hrdina Ferdinand Máchal se mihnul už v Informátorovi coby trošku bohémský lékař a vědátor z Budče, nejprve spolucestující, pak spolubydlící Johanna Manna. Nyní se dostává ke slovu a píše Paměti. Ano, musí zanechat svědectví o velkých plánech, jež se jen pro velké nepochopení a snad velkou zradu nestaly velkými činy. Šťastným řízením osudu se Ferdinand Máchal coby dvorní lékař ocitl v blízkosti samotného krále Ferdinanda, který však zanedlouho už králem českým a císařem rakouským být přestane. V Máchalových očích ale Ferdinand není ten, který byl, nýbrž ten, který bude! Obnovený český král, obklopený gardou čackých Sokolů, vzdělaný v českém vlastenectví loutkovými představeními z dávných i nedávných dějů, jež mu jeho medikus pro radost a s radostí přehrává. A sám starý, leč dětinský král se stává loutkou mocného demiurga a principála Máchala. Nutno ještě dodat, že tyto paměti jsou sepisovány v ústavu pro choromyslné v Kateřinkách, zemském ráji to na pohled.
    V závěru předminulého Alois Jirásek vytvořil v románové kronice F.L. Věk obraz českého národního obrození, který většina našich současníků vnímá jako navždy daný. Macura tento obraz neboří, nýbrž předkládá k novému zamyšlení. Nejde o to, jaký český národ byl, ale jaký je – a jaký bude.

  2. Josef Soukal napsal:

    Z „Literatury v síti“ na http://www.ucl.cas:
    Návraty k podstatnému

    31. červenec 2017
    MARTIN TOMÁŠEK
    Na facebookové stránce Kateřiny Piorecké z počátku listopadu 2015 nalezneme tři události spojené se jménem Vladimíra Macury a jeho nedožitých sedmdesátin: informaci o vydání prvního svazku vybraných spisů, odkaz k reportáži z ostravského „Macurování“ (neplésti s macerováním, i když možná právě to se v průběhu interpretačního mikrosympozia v akademické hospůdce Voliéra dělo) a fotografie čerstvě odhalené pamětní desky na Korejské ulici č. p. 17 v Ostravě-Přívoze, kde malý Vladimír často a rád pobýval u svého dědy. Literátovy ostravské stopy — včetně „odhalovacího“ proslovu Pavla Janouška a jubilejní vzpomínky Miroslava Stoniše — mapuje bulletin Krásná Ostrava (roč. 3, 2015, č. 4, s. 24–32). (…)
    Více zde: http://www.ucl.cas.cz/cs/casopis-ceska-literatura/ceska-literatura-v-siti/2406-navraty-k-podstatnemu

Zanechat odpověď