Dotaz
Můj dotaz se týká rozkazovacího způsobu. V učebnici ČJ prvního stupně mají u slovesa pozvat v 1. a 2. os. č. mn. možnost i pozveme! a pozvete! vedle očekávaného pozvěme! a pozvěte! Je to správně?
Paní J. M.

Odpověď ASČ
Jako vždy v podobných případech doporučuje naše poradna pozornosti tázající(ho) se normativní Internetovou jazykovou příručku (IJP, dostupnou online), v níž uživatel naší mateřštiny nalezne odpověď na 99 % dotazů.
V daném případě ji najde na tomto odkazu, kde se dotazované sloveso pozvat přímo uvádí – není tedy třeba ani hledat v IJP v obecných výkladech.
Je zde sice uvedena jen 2. os. mn. č. rozkazovacího způsobu (pozvěte! i pozvete!), ale z ní samozřejmě vyplývá, že oba tvary jsou možné i v 1. os. mn. č. imperativu: tedy pozvěme! vedle pozveme! Totéž potvrzuje akademická Mluvnice češtiny 2.

Dotaz je zdánlivě jednoduchý, ale zveřejňujeme ho z následujícího důvodu, jejž předkládáme k diskusi: Připuštění variant pozveme!/pozvete! do kodifikace není podle našeho názoru šťastné. Skýtá totiž možnost dvojznačnosti v řadě případů – srov. Pozveme je na zítřek na oběd. Samozřejmě většinou rozhodne kontext, ale zakončení -ěme, -ěte je viditelně, a hlavně slyšitelně průkaznější.
Proč ochuzujeme češtinu o jednoznačnost, když to není nutné?

PhDr. Jiří Kostečka, Ph.D.
ASČ

4 komentáře.

  1. Štěpán J. napsal:

    Aktuální stav v Internetové příručce:

    – pozvat, sezvat, přizvat, ozvat se, řvát, porvat, prorvat, servat, cpát – uvedena i tvrdá dubleta imperativu

    – zvát, vyzvat, nazvat, zařvat, rvát, urvat – pouze měkká varianta imperativu (ale SSJČ u slovesa „zařvat“ uvádí obě varianty, u slovesa „rvát“ zase zmiňovala dvě varianty Havránkova-Jedličkova mluvnice)

    Tak jsem se obrátil na redakci příručky a obratem uznali, že ta nejednotnost je nepatřičná. Ten tvrdý imperativ ovšem není žádná prosazená novinka, ale naopak spíš nějaký relikt minulosti, který z reálného jazyka vymizel, ale v gramatikách a slovnících jako dubleta ještě někde zůstal. Redakční kolektiv příručky se prý dohodne, jak situaci vyřeší.

  2. Jiří Kostečka napsal:

    Ano, plně souhlasím, jen s tím rozdílem, že podle mých informací Internetové jazykové příručce není přisuzována kodifikační váha – „pouze“ normativní.

    V každém případě dlouhodobě kritizuji, že se zavádějí do spisovné normy všemožné dublety a varianty jen proto, aby se omezil možný počet chyb žáků ve školách. Jako flagrantní příklad uvedu „puštění“ koncovky „-í“ ve 3. os. mn. č. ozn. způs. přít. času u sloves 4. třídy podle vzoru „sází“. To není staromilectví ani konzervativismus: mnohokrát jsem už narazil na věty, v nichž nerozlišení „sází x sázejí“ zatemnilo smysl, resp. snížilo receptivní komfort adresáta.

    Navíc jako učitel vím, že když v přechodových případech 40 % jevů „pustíme“ a 60 % nikoli (nebo naopak), vznikne v hlavách žáků větší zmatek, než kdyby se museli naučit jeden správný tvar. Jistěže oprávněné je to u případů jako „mohu“ // „můžu“, a to tím spíš, že varianty zde umožňují stylistické rozlišení. Ale mnohdy jde apologetům jazykové benevolence opravdu jen o ulehčení studia – chimérické ulehčení, dodávám.

    • Štěpán J. napsal:

      Tak k rozlišování „kodifikační“ a „normativní“ váhy jsem tedy ještě nedospěl. Respektive pokud bych nějaký takový rozdíl připustil, tak „normu“ bych odvozoval z reálného jazyka a jeho používání (nezávisle na ústavech a jejich příručkách), zatímco kodifikace je pokus o zachycení normy. Ani u tištěných slovníků a přiruček z ÚJČ ale asi nemůžeme očekávat, že by každý detail „kodifikace“ prošel důkladnou odbornou diskusí, oponenturou a musel být důkladně podložen a odůvodněn. Nakonec o „normě“ mnohdy rozhodne shoda dvou čí tří dam z „oddělení jazykové kultury“, což jsou asi spíše bojovnice z první linie nežli bohemistky s hlubokým vhledem a širokým rozhledem.

      To, že učitel je proti dubletám, je docela tradiční. V počátcích kodifikace to často bylo tak, že učitelé byli na jiné straně sporu než spisovatelé či Pražský lingvistický kroužek. Učitelé požadovali jednoznačnost a pravidelnost, lingvisté a literáti více respektovali dublety, nepravidelnosti a vůbec přirozenost jazyka. A samozřejmě šlo vždy i o to, které z nářečních variant jevů se v normě prosadí na úkor jiných (např. někdejší vyhýbka, vyjímka).

      Tvary typu „oni sází“ také nemám rád – v korekturách je opravuji s odůvodněním, že „zejména starší generace je pociťuje jako chybné a stylově nižší“. Funkčním argumentem proti nim je snížení srozumitelnosti a jednoznačnosti textů, stylistickým argumentem to, že jde o tvar z jihozápadočeské nářeční skupiny (která se v ostatních oblastech ujala původně jako hyperkorektní alternativa k obvyklým tvarům „oni sázijó“, „voni sázej“ atd.). A za další stylistický argument považuji to, že k těmto tvarům často tíhnou titíž lidé, kteří jsou schopni psát „oni ví“ nebo „oni jí“, což stylisticky i ty nově již uznané tvary stahuje mimo spisovný styl. Kdo s jazykem skutečně pracuje, musí mít jemnější rozlišovací rastr než jen dichotomii správně – chybně. A občas v něčem může vůči kodifikaci být i disidentem.

      Je přirozené, že učitelé a korektoři musejí nejvíce bojovat proti těm jazykovým jevům, které do jazyka reálně pronikají a část uživatelů jazyka je vnímá jako normální. Pokud se výskyt nějaké jazykové chyby zvyšuje, jde pak o trend, který se může v jazyce postupně prosadit. Zde neustupujeme ani tak líným a hloupým žákům jako spíše živému jazyku a jeho vývoji. Teoretik či milovník jazyka může některé takové trendy považovat za pozitivní vývoj a pročišťování, rozvíjení či zdokonalování jazyka, jiné za jeho úpadek a degradaci. Zde je otázkou, jestli je úlohou kodifikátora či regulátora jazyka, aby některé z takových trendů brzdil a jiné podporoval, nebo jestli má jen nestranně sledovat, které jevy už začaly být ve formálním stylu vyjadřování pociťovány jako přijatelné. Člověk může ve vztahu k některým jevům být staromilec a konzervativec, a zároveň ve vztahu k jiným jevům liberál či modernista.

  3. Štěpán J. napsal:

    Zde je namístě úvaha nad tím, kdy lze problematický jev v publikaci, jíž je přisuzována kodifikační váha, považovat jen za nevhodné či nešťastné doporučení, a kdy už jde prostě a jednoduše o omyl či chybu. Tedy o otázku, jestli nekvalitní a nekultivovaná kodifikace má být nadřazena kultivovanému reálnému jazyku.

Zanechat odpověď