Dotaz č. 1
Ráda bych se zeptala na určení podmětu. V úloze z cvičných testů pro osmiletá gymnázia (Zkoušky nanečisto) se měl určit podmět v podtržené větě Lidé z města, kteří na rozdíl od sedláků očekávali, že nové císařovy reformy všechny jejich problémy vyřeší, byli zklamáni.
V řešení bylo jako správná odpověď uvedeno: kteří.
Nyní syn narazil na podobný případ v pracovním sešitě k učebnici pro český jazyk 5. ročník: Čekali, až pojedou autobusy, které se však zpozdily. Pro třetí větu zapsal základní skladební dvojici které se zpozdily.
Paní učitelka mu ale napsala, že u třetí věty je podmět také autobusy jako ve druhé větě souvětí. Bere se tedy vztažné zájmeno v prvním pádě jako podmět, nebo se jedná o nevyjádřený podmět podle předchozí věty?
Paní J. S.

Odpověď ASČ
Bohužel v naší poradně se množí dotazy přesně toho typu, jaký nám tazatelka adresovala (viz dotaz č. 2). Píšu „bohužel“ proto, že v některých případech, a toto je jeden z nich, prozrazují nekompetentnost učitele či učitelky češtiny.

Dotazovaný jev je totiž přímo ukázkovým příkladem na podmět vyjádřený ve vedlejší větě vztažným zájmenem. V tzv. klasické, závislostní syntaxi tohle už dávno popsal mj. prof. V. Šmilauer.

Tazatelčin syn vyřešil úkol naprosto správně: kteří je v dotazovaném případě vyjádřeným podmětem ve větě vedlejší.

Dotaz č. 2
Rád bych se poradil ohledně určení základní skladební dvojice ve vedlejší větě tohoto souvětí: Maminka si přála, aby ze mě byl lékař.
Pokud by podmětem byl lékař, pak nám zbývá slovesný přísudek byl by, což se mi nezdá. Druhá možnost podle mě je, že jde o přísudek jmenný se sponou, ale tím pádem chybí podmět, takže by to byla věta jednočlenná. Nevím ale, zda je tato má úvaha správná.
Děkuji za každou radu.
Pan J. S.

Odpověď ASČ
V dotazované vedlejší větě je podmět lékař (podmět tedy nechybí) a přísudek jmenný se sponou byl by ze mě (spojka aby v sobě inherentně skrývá signál by pro podmiňovací způsob). Spona je tedy byl by, jmenná část ze mě.

PhDr. Jiří Kostečka, Ph.D.
ASČ

9 komentářů.

  1. Jiří Kostečka napsal:

    Ad J. Štepán 26. 5. 2020, 3.23

    Problematice jmenného přísudku se sponou jsme se v naší poradně věnovali velmi obšírně již v minulosti, viz odkaz https://www.ascestinaru.cz/je-bankomat-v-provozu-aneb-co-je-vlastne-spona-a-jak-ji-ucit/. Prošel jsem tehdy všechny dostupné syntaktické příručky od Šmilauera po NESČ. Konzultoval jsem pak typ „Bankomat je v provozu“ a další nejprve s ÚJČ; jeho pracovníci se poté dokonce obrátili přímo na prof. P. Karlíka (jeho reakci viz na tomtéž odkazu).

    Problematika je natolik složitá, že prostě nelze vynést jednoznačný soud.

    Protože naše poradna je primárně zaměřena na problémy výuky češtiny na základních a středních školách, pokusil jsem se zformulovat na základě tehdy proběhlé diskuse dva modely (zjednodušený a úplný), jak lze tuto látku didaktizovat; jsou uvedeny přímo v citovaném článku.
    Zopakuji, že pro běžnou výuku doporučuji model zjednodušený, který považuje sloveso „být“ za sponu ve všech případech kromě jasně existenčního, typ „Bůh je“, kde se ovšem ani nic nespojuje. V opačném případě se dostáváme do neřešitelných problémů: Ano, pojetí příslovečného určení lze snad připustit u případů jako „Petr je pryč“, „Petr je doma, třebaže prof. Karlík i to vylučuje. Ovšem vydávat ve větě „Je ze mě lékař“ větný člen „ze mě“ za předmět, když sloveso „být“ je evidentně bezpředmětové, je opravdu silná káva. Navíc se tak zapleteme do podivných souvislostí s doplňkem: Jak v této větě, tak např. v uvedené větě „Bankomat je v provozu“ lze přece připustit významový vztah mezi dvojicemi „lékař – ze mě, „je – ze mě“ či „bankomat – v provozu“, „je – v provozu“, a to je typické právě pro doplněk. Budeme s vážnou tváří tvrdit, že zde skutečně jde o tento větný člen?

    • Štěpán J. napsal:

      Doplněk jako samostatná kategorie byl vymyšlen právě pro ty případy, kdy větný člen má zdvojenou (smíšenou) funkci, typicky jmenné části přísudku a zároveň přívlastku podmětu nebo předmětu.

      Za sponovou konstrukci označujeme některé typy přísudků proto, že významovou platnost toho slovesa považujeme za oslabenou, a možná též proto, že některá sponová slovesa jsou schopná na sebe vázat adjektiva (nebo tuto valenci sdílet s podmětem), tedy vlastně jako by sama měla částečně jmenný charakter, v jiných případech faktický předmět na základě konvence překlasifikujeme na jmennou část přísudku.

      Reálně ovšem vidíme, že slova „ze mě“ ve větě „byl ze mě učitel“ mají stejnou významovou i gramatickou funkci jako slova „z Petra“ ve větě „vychoval jsem z Petra učitele“ nebo slova „z vody“ ve větě „z vody se stalo víno“. Pokud něco má být v takových větech považováno za jmennou část přísudku, tak v první řadě produkt toho slovesného děje. „Materiál“, ze kterého ten učitel vznikl, je svou povahou předmět par excellence („vytvořil jsem z hlíny Golema“ – koho jsem vytvořil, z čeho jsem vytvořil?). Přičemž konstrukce typu „z něčeho něco je“ je dle mého názoru nikoliv bezpředmětová, ale bezpodmětová, čili v tomto významu sloveso „být“ není bezpředmětové. Významový rozdíl mezi původcem děje a produktem děje ovšem někdy může být špatně rozeznatelný, stejně jako rozdíl mezi jmennou částí přísudku a jiným typem větného členu: srovnejte „bude lépe“, což je typická jednočlenná věta, a „lépe už bylo“, kde by příslovce „lépe“ mohlo aspirovat na roli podmětu a ze sponové konstrukce se poněkud vyvázalo a lehce zpodstatnělo, což je do větší dokonalosti dovedeno v zemi, kde „zítra již znamená včera“ (kde příslovce je zcela čistým podmětem).

      Každopádně zde se nepotýkáme s porozuměním těm větám, s pochopením jejich smyslu a struktury, ale s nedokonalostí toho analytického systému – toho nástroje, s jehož pomocí chceme věty rozebírat. Mohli bychom se shodnout na tom, že dávat dětem do rukou tupé, nevhodné a nespolehlivé nástroje není nejprozíravější. I v rukou učitelů mohou být nebezpečné a někomu ublížit. A to přesto, že už tak je školní gramatika proti té skutečné a komplexní tak nějak plastová, nafukovací, se zaoblenými hranami a v pastelových barvách, prostě jako hračka.

  2. Jana Šindlerová napsal:

    Já asi jenom doplním, že v syntaktcké klasifikaci té skupiny „ze mě“ po slovesech být a stát se se opět různí autoři různých příruček liší, někdy je za jmennou část přísudku slovesně jmenného považováno pouze jméno v prvním nebo sedmém pádě. V loňském nebo předloňském roce ohledně toho bylo poměrně velké pozdvižení kolem zadání (a hodnocení) jednoho z úkolů Olympiády v českém jazyce.

    • Jiří Kostečka napsal:

      Děkuji za komentář. Můžeme prosím požádat alespoň o dvě další odlišná pojetí s citací zdroje? Je samozřejmě pravda, že stejný jev mohou jazykovědci vykládat různě – snad nejtypičtějším příkladem je typ „čtyři chlapci šli“ x „pět chlapců šlo“, o kterém naše poradna psala již dvakrát.
      Věřím, že by naši čtenáři skutečně ocenili variantní výklady.

      Ve větě „(Složil jsem poslední zkoušku) a byl ze mě lékař“ je tedy „ze mě“ jakým větným členem, když ne jmennou částí přísudku se sponou? Snad doplněk neshodný? Příslovečné určení původce děje?
      Děkuji za eventuální reakci.
      Jiří Kostečka

      • Štěpán J. napsal:

        Omlouvám se, že se jako laik vměšuji, ale nelze na ta slova „ze mě“ hledět jako na úplně obyčejný předložkově napojený předmět? Tedy stejně jako v hlavní větě „z Petra se stal lékař“? Jednak je pro pasivní věty zcela typické, že původce děje v nich je vyjádřen formou předmětu, za druhé zde z hlediska gramatiky ani není podstatné, jestli ten Petr či který student se nějak zasloužil o to, že se stal tím lékařem. „Řezbář opracovával kládu, až z ní byla socha“ – tam přece to „z ní“ nikdo nebude považovat za jmennou část přísudku se sponou. Jmennou částí přísudku je pouze ten „lékař“ či „socha“, ten „lékař“ má v té větě naprosto stejnou funkci jako „učitel“ ve větě „Petr je učitel“. Můžeme spekulovat o tom, že tím předmětem je v jistém smyslu nahrazen chybějící podmět, nebo se přít, jestli podmět je spíše nevyjádřený nebo jde spíše o jednočlennou větu (typu „ono prší“, „on se z něj stal lékař“), ale to už se nejedná o stavbu té věty, ale jen o samoúčelné hledání konvence pro rozbory.

        Ale právě u takovýchto sporů chápu, proč někteří lidé považují rozbory vět za nesmyslné a neužitečné. Protože zde už se žáci neučí rozumět struktuře věty, ale střetávají se především s nedokonalostí, nekonzistentností a limity použitelnosti toho teoretického modelu a pojmového aparátu.

        • Josef Soukal napsal:

          Reaguji na zmínku o tom, proč někteří považují větný rozbor za neužitečný: V drtivé většině případů za tím stojí prostá neznalost a také neochota přijmout skutečnosti, kvůli kterým jsou rozbory důležité; v neposlední řadě je pak náročnost větného rozboru využívána jako klacek třeba v boji proti nové maturitě, viz T. Feřtek nebo O. Šteffl.
          Pokud se skladba neučí čistě formalisticky a učitel pracuje s konkrétním větami z prací žáků a vůbec s texty, které jsou těsně spojeny se životem vzdělávaných, problémů s porozuměním smyslu výuky skladby je mnohem méně. Neznám rozumného češtinář, který by žáky „trénoval“ na hraničních, obtížně uchopitelných případech – ale vyhnout se jim nejde, vždyť s nimi často přicházejí sami žáci. Jsou-li k tomu disponovaní, může pak společné hledání řešení změnit vyučovací hodinu v kýžený stav – žáci zapomínají, že se učí. Ostatně do těchto situací se dostávají i učitelé v jiných předmětech. Učíme základy oboru, ale současně ukazujeme, že realitu nelze pozitivisticky vykolíkovat a že poznatky mají smysl tehdy, když se na jejich základě myslí.

          • Štěpán J. napsal:

            Souhlasím, že dobrý učitel, který sám gramatice autenticky rozumí natolik, že svůj vhled dokáže srozumitelným způsobem zprostředkovat žákům a nadchnout je, je nedocenitelným pokladem; to platí pro každý obor. Formalismus není na škodu, pokud není rigidní, neschopný reagovat na zpětnou vazbu a korigovat se. Obávám se, že neoblíbenost větných rozborů pramení především z těch hraničních, obtížně uchopitelných případů, kde školní tlak nesměřuje k porozumění gramatice, ale k pouhému osvojení a akceptaci konvencí, které jsou mnohdy problematické, samoúčelné až zavádějící. Zde by pro starší a nadanější žáky mohlo být osvobozující i motivující poznání, že i gramatické teorie a pravopisné kodifikace mají svoji dynamiku a jsou předmětem i výsledkem zajímavých odborných diskusí, nikoliv nějakou shůry spadlou definitivní pravdou. A že mají své slabiny a limity. Tak jako diskursy kteréholiv oboru.

        • Jiří Kostečka napsal:

          Na spojení „ze mě“ skutečně nelze hledět jako na „úplně obyčejný předložkově napojený předmět“. Sloveso „být“ je totiž bezpředmětové ve všech svých významech. V dalším příkladě, „z Petra se stal lékař“, „z Petra“ rovněž není předmět, protože i sloveso „stát se / stávat se“ se považuje za sponové. Nerozumím tomu, proč pisatel považuje větu za „pasivní“ (patrně má na mysli, že přísudkové sloveso je v trpném rodě, ale tak tomu není: jde o rod činný).

          Ad „Řezbář opracovával kládu, až z ní byla socha“ – tam přece to „z ní“ nikdo nebude považovat za jmennou část přísudku se sponou..
          – A proč ne? Navíc jmennou částí přísudku NENÍ „lékař“ či „socha“, to jsou podměty. O jednočlennou větu (typu „ono prší“, „on se z něj stal lékař“) v žádném případě nejde.

          Tady o žádné spory nejde, pane Štěpáne. Při vší úctě, vycházíte z mylných předpokladů. Skutečně by mne zajímalo, jakým větným členem tedy podle paní Šindlerové ono „ze mě“ je. Předmětem tedy rozhodně ne!

          • Štěpán J. napsal:

            To se pak ovšem ta teorie zaplétá do problémů, které si sama vytvořila. Pokud napřed některá významová slovesa degradujeme na pouhé spony a prohlásíme je za bezpředmětová, tak se pak nemůžeme divit, že si s jejich předměty nevíme rady. 🙂

            Rématický podmět prostě není podmětem tak úplně jako tématický podmět, ale částečně mívá rysy jiných větných členů, ať už ho pojmeme spíše jako jmennou část přísudku, nebo jako předmět. Podobně jako v angličtině v konstrukci „there is book on the table“ nebo „that’s me“ podmět ustupuje z pozice podmětu, i když ho stále v jistém smyslu můžeme jako podmět chápat, gramaticky se však posunul do role předmětu. Považovat slova „ze mě“ za jmennou část přísudku považuji ovšem už za úplný úlet. Pokud nepomohla analogie „Petr byl učitel“ – „Z Petra byl učitel“, tak už nevím, co by moho být názornější. Já tam vidím sousloví „byl učitel“ v obou případech ve stejné funkci, pouze Petr se ve druhé verzi přemístil do předmětu, kterému se nesmí říkat předmět, a podmět v té druhé větě chybí (není), protože je zastoupen tím předmětem (tedy ta věta je de facto jednočlenná). Že tento typ jednočlenných vět má povahu trpného rodu, i když neobsahuje zvratné zájmeno ani trpné příčestí, je už asi spíše věcí jazykového citu – je možné, že teoretické modely to výslovně nereflektují. Jmenná část přísudku může plnit podobnou funkci jako příčestí, funkce spony je analogická funkci pomocného slovesa.

            Vím, že Vy to pojímáte tak, že jednočlenné věty bez podmětu slovesný rod nemají, resp. že na ně „nelze aplikovat“, jak jste psal před dvěma lety. Jen bych se s Vámi neshodoval v tom, že věty „prší“ nebo „blýská se“ mají blíže rodu činnému – spíše bych viděl rodovou příbuznost mezi konstrukcemi „(ono) se pracuje“ („je pracováno“) a „(ono) prší“ („je pršeno“). S trochu jazykového citu víme, že sloveso „pršet“ v aktivní roli, tedy s aktivním podmětem, použít ani nelze.

            Nemyslím si, že mám „mylné předpoklady“ – spíše bych řekl, že mám prostě jiný pohled než Vy. Já bych Váš pohled či Vámi používané teoretické modely také nenazýval mylnými, ale spíše poněkud nelogickými a nekonzistentními. Žádný takový analytický model nemůže být dokonalý.

Zanechat odpověď