Jakými způsoby lze interpretovat literární text na středních školách? Tuto otázku si následující text klade ze dvou důvodů: jednak musí předcházet případnému posouzení produktivnosti či stereotypnosti jednotlivých přístupů k literárnímu textu, jednak její zodpovězení může inspirovat k obohacení interpretačního repertoáru učitelů. Patří navíc k jistému stereotypu publikací píšících o středoškolské interpretaci, že autoři představují specifický způsob interpretování a zároveň zdůrazňují, že se jedná jen o jednu z mnoha cest.

V pozadí tohoto článku stojí dvojí přesvědčení: a) že středoškolská praxe vyučování literatury nemůže zůstat odtržena od teoretického kontextu a b) že literární interpretace — tedy, široce chápáno, schopnost formulovat adekvátní a relativně celistvé porozumění literárním textům a vztáhnout je k sobě či ke světu — je jedna z nejzásadnějších dovedností, jimž lze na střední škole učit a jejíž osvojení lze i náležitě ověřit, a tedy vyžadovat.

Článek ZDE.

Polemika o možnosti interpretace u maturitní zkoušky

Kategorie: Články

6 komentářů.

  1. Jiří Starý napsal:

    Zajímavý text, díky za něj. Je skvělé, že existují zmiňované interpretace (Mluvící hlavy, Semináře České knižnice a kniha Interpretace textů). Určité výhrady bych k nim sice měl, ale jako pedagog oceňuji, že takové pomůcky – užitečné pro žáky i učitele – vůbec vznikají. Přece jen ve většině učebnic je literární dílo či konkrétní text často až na posledním místě, což lze mnohdy vidět již na první pohled: po obecné historii, po literární historii, po autorově obecném a literárním životopise. Dílo samotné je obvykle redukováno na obsah díla, případně popis použitých literárních prostředků + ukázky či ukázečky z něj.

    Jako učitel literatury pociťuji v českém prostoru absenci těchto zdrojů:
    1. Přehled literárněvědných škol, respektive možných přístupů k interpretaci textu z těchto směrů odvozených.
    2. Ukázkové srovnávací interpretace, tzn. jak se “dívat” na jeden text z různých pohledů, např. z pohledu strukturalistického, psychoanalytického, intertextuálního.
    3. Ukázky využití (autorem zmiňovaných) opomíjených přístupů, obzvláště mě zajímá třeba dekonstrukce či feministická literární teorie.

    Pokud něco takového existuje, netajte mi to prosím. Více než po akademických traktátech toužím spíše pro popularizační literatuře, která by byla vhodná a srozumitelná pro středoškolské studenty. Ale beru vše, co může být nějak užitečné nebo zajímavé. Děkuji.

    Je škoda, že pohled na literaturu je v našich školách chudší, než by mohl být. To lze ostatně vidět nejen na „stereotypnosti ve výběru” a „opomíjení některých jiných pohledů či technik” (Vojtíšek), ale podle mého názoru také v rovině žánrové (např. komiks se jako žánr vhodný studia na SŠ ještě neetabloval), geografické (naše výuka literatury vychází takřka jen z děl euroamerické kultury) a patrně i jiných.

    • Josef Soukal napsal:

      Prosím pošlete komentář pro jistotu i na autorův e-mail na FF.

    • Jiří Kostečka napsal:

      Když se sestavoval první literární kánon, navrhl jsem do něj vlivem svého několikaletého pobytu v Asii Tanizakiho. Ten je pro japonskou literaturu stejně významný jako pro naši a evropskou řekněme Kundera. A je dostupný ve vynikajících překladech do češtiny. Nepřejte si ani po letech slyšet ten povyk, jaký se tehdy strhnul. Nemyslím teď proti kánonu samotnému. Myslím proti „tahání do výuky autorů, které tady nikdo nezná a nemají našim středoškolákům co říct“. Prosadil jsem ho až v IB programu na Open Gate a stojím si za tím, že gymnazisty opravdu zaujal.

    • Ondřej Vojtíšek napsal:

      Děkuji za podnětnou reakci! Domnívám se, že zdroje, po nichž voláte, by skutečně naší situaci mohly pomoci, zvláště tedy texty, které jsou schopny díla srozumitelně představit v jejich interpretační různosti (ad 2. a 3.). Jakkoliv je totiž potřebná taková popularizace mezi studenty či veřejností, ještě palčivěji pociťuji druhou rovinu problému: totiž profesní přípravu budoucích učitelů a jejich schopnost zacházet náležitě s různými literárními teoriemi. Myslím, že jim v tom brání nejen zvyšující se kvantitativní požadavky na pedagogické praxe, ale také možná chybějící motivace se interpretačními přístupy a možnostmi zabývat (a právě srozumitelné a lákavé materiály, jež by bylo možné později na střední škole použít, by mohly být tím potřebným impulsem). Naopak příručky shrnující interpretační směry (ad 1.) existují (samozřejmě se všemi svými úskalími). Krom těch zmíněných v článku považuji za výtečnou Iserovu monografii Jak se dělá teorie.
      S odstupem bych ještě rád zdůraznil svou domněnku, že je v didaktickém prostoru potřeba nejenom k dílům vědomě přistupovat synkreticky, ale zejména své interpretační přístupy vynášet na světlo, reflektovat, jak lze k interpretaci dojít. Důležité a různorodé podněty totiž jsou leckde (upozornil bych ještě třeba na sérii Davida Jirsy Na potítku – byť s autorem mnohdy nesouhlasím – či rozhlasové série Básně a místa, Básně o věcech ad., vizte https://poesie.ff.cuni.cz/poezie-v-rozhlase/), jen se vlastně málokdy posunou na tu didaktickou metarovinu…
      (A zcela jistě s Vámi souhlasím i co se týče středoškolské představy o kánonu a o žánrech [s komiksem na SŠ mám sice zatím jen malou, ale zato dobrou zkušenost – jako obzvláště lákavé se mi zdá pracovat s jeho teorií, kterou ukázkově studentsky vstřícně zachycuje třeba McCloudovo Jak rozumět komiksu].)

      • Josef Soukal napsal:

        Děkuji za připomenutí odkazu na stránky ČRo, budeme ho šířit dále. A dovolím si připomenout svůj návrh na spojení sil akademiků a praktiků (berme čistě jako obecné vymezení) pro vytváření interpretačních materiálů, a to třeba i variantních pro různé typy škol.

      • Josef Soukal napsal:

        „Na potítku“ nepovažuji za věc vhodnou k šíření.

Zanechat odpověď