Jako učitel, kterého už pro těch pár zbylých let žádný tarif nevytrhne, chci říci jasně:

STÁVKA BUDIŽ POCHVÁLENA!

Přes všechna „ale“ a „proti“ totiž považuji za nejdůležitější nenechat si dále nadělat na hlavu.

Více v blogu na Aktuálně.cz

2 komentáře.

  1. Josef Soukal napsal:

    Antonín Kolář dnes na FB:

    Proč jsem se rozhodl aktivně stávkovat?

    V prostoru mezi vládní Babišovou Skyllou a odborářskou Charybdou v debatě o problémech českého školství cítím nejen velmi stísněný pocit, ale i určitou fyzickou psychosomatickou nevolnost. Proplout touto společenskou úžinou znamená vyjádřit se ke způsobu a směru plavby, pokud tuto úžinu nechceme alibisticky minout. Momentální stávkové požadavky odborů se mi zdají směšné, ba skoro marginální. Současného ministra školství Plagu rozhodně za dobu, co aktivně učím, nepovažuji za nejhoršího ministra, ba naopak se domnívám, že je věcný, koncepční, s učitelskou veřejností vede dialog. Přesto jsem se rozhodl, že dnes nepůjdu do práce a podpořím stávku pedagogů, jakkoli mi není příjemné šikovat se ve falangách vedených odborářským vůdcem Dobšíkem. Co mě k tomuto postoji vede?

    Předně se domnívám, že ve vztahu k dlouhodobě neřešeným problémům pedagogické profese je lepší kdykoli aktivně udělat cokoli pro změnu stavu, s nímž dlouhodobě nesouhlasím, než nedělat nic a „takticky“, případně pokrytecky vyčkávat. Nyní je tu příležitost v nastalém konfliktu vyjasnit si své pozice a svojí nepřítomností v práci společně s ostatními konflikt zviditelnit. Konflikt ustavuje soudržnost skupiny a posiluje její identitu. A stejně tak je to i s přesvědčením a myšlením jednotlivce. Základní motiv, který rozhodl o mém postoji, je vyjádřit profesní sounáležitost ve věci dlouhodobě neřešených, případně špatně řešených problémů, které se dotýkají školství obecně, nikoli pouze osobně mě, kdo si momentálně hoví v přátelské, liberální škole s vybranými a studijně motivovanými studenty a s platem, který byl nad obvyklé poměry štědře dotován z pražského rozpočtu. Domnívám se, že ve stávce nejde jen o hodnotu 2% tarifního navýšení, ale především o hodnotu, kterou společnost vzdělání dlouhodobě připisuje a jak ji projevuje. Domnívám se také, že protest by měl směřovat především proti příčinám, nikoli proti projevům tohoto problému. Stávka je nedostatečně připravená, urychlená, má dobrý důvod, ale malicherný.

    Hodnota vzdělání, vyučování se špatně tržně vyčísluje, vyučovací hodina a její výsledný produkt se nedá zobchodovat na burze, vyjádřit tržní cenou. Učitel není dostihový kůň, jehož cena by se řídila nabídkou a poptávkou. Možná, že pro společnost, pro niž je základním koeficientem prospěchu index HDP, bude hodnota vzdělání a vědění zcela jiná než pro společnost, která míru svého prospěchu odvozuje od indexu HNŠ ( Hrubé domácí štěstí). Jak si vysvětlit viditelný rozpor mezi dlouhodobě proklamovanou podporou a společenskou potřebou kvalitního vzdělání a nelichotivým umístěním České republiky, která v roce 2018 mezi zeměmi OECD zaujímá poslední místo v oceňování práce pedagogů, kteří v tomto roce nedosáhli ani na dvě třetiny průměrného platu vysokoškoláků? Jak si vysvětlit, že vláda Bhútánu přijala 5. června tohoto roku rozhodnutí, aby učitelé byli nejlépe placenou profesí v zemi? Je evidentní, že záleží předně na tom, jaký společenský diskurz se k potřebě vzdělání vede a jak se tato potřeba konkrétně realizuje.

    V dlouhodobém záměru vzdělávání a jeho rozvoje do roku 2023 se počítá s tím, že se platy učitelů dostanou na 130 procent průměrné mzdy v roce 2025, tento slib dostali pedagogové již od mininistryně školství Petry Buzkové, která již v roce 2003 slibovala 130 procentní hranici překonat do dvou až tří let. To, že se tak nestalo dodnes, je důkazem, že proklamace o důležitosti vzdělání pro vytváření moderní demokratické společnosti jsou pouze líbivými slovy, za nimiž činy a praktická realizace pokulhávají. Leccos se změnilo, smutným faktem však stále je, že platy českých učitelů v relaci k ostatním vysokoškolsky vzdělaným pracovníkům patří dlouhodobě k nejnižším mezi ekonomicky nejvyspělejšími zeměmi. Jsem v nesouladu s tímto stavem. Jsem v nesouladu se stavem, kdy cítím, že státní zaměstnanec je rukojmím státu.

    Budu dnes doma, budu si číst. Na stole mi leží kniha Waltera Lippmanna Veřejné mínění. V kapitole 11 americký filozof píše:
    „ To, co nevidíme, nás moc nezajímá a také moc nedojme. Málokdo z nás vidí víc než zlomek z veřejných záležitostí. Jsou proto nudné a nezáživné, dokud je někdo nepřevede do dynamického obrazu. Kompenzuje se tak abstrakce, kterou našim znalostem reality vnucují hranice našich znalostí a předsudky. Protože nejsme všudypřítomní a vševědoucí, nemůžeme být svědky většiny záležitostí, o nichž máme hovořit a přemýšlet. Jsme z masa a krve a nechceme se živit slovy, jmény ani šedou teorií. Protože máme svého druhu umělecké založení, převádíme abstrakce do obrazů, dramat a karikatur.“

    Uvidíme, jaké obrazy, dramata a karikatury stavu pedagogické profese se v souvislosti se stávkou vyjeví, já vám mohu za každý váš like odpovědět jedním argumentem ze světa, který vás třeba moc nezajímá ani nedojme. Obraz dnešní roztříštěné pedagogické společnosti možná bude vytvořen tahy laxnosti, možná strachu, možná odrazem toho, že odbory a jejich malicherné chování nestojí za stávku, možná obrazem neschopnosti pedagogů hájit a obhájit svůj profesní zájem bez politických konotací. Určitě ale obrazem toho, že přidaný peníz není podmínkou pro zvýšení prestiže učitelské profese, jak mnozí pedagogický nepokoj interpretují. Zůstávám dnes doma, abych neposílil mylný dojem, že se nic neděje a o nic nejde.

    Když jsem si dnes dělal excerpci argumentů zobrazujících stav českého školství, objevil jsem pěknou citaci z knihy Lewise Carrolla: „To je mi nějaká loudavá země!,“ řekla Královna. „Jak vidíš, tady musíš běžet ze všech sil, abys setrvala na jednom místě. Chceš-li se dostat někam jinam, musíš běžet dvakrát tak rychle.“ Proto dnes zůstávám doma, abych si za pár let, až se budu chystat do důchodu, nepřipadal jako Alenka v říši divů, totiž s pocitem, že i když člověk utíká ze všech sil, přesto se nemůže hnout z místa.

Zanechat odpověď