Z našeho archivu:

 

Jan Zábrana: 55 (sbírka Utkvělé černé ikony)

Přestane vyznávat lásku
a začne dělat ji.

Přejde ho
přístupné terče
z rozmaru míjet
a nechávat jiným.

Pozná, jak lehké je
zasáhnout nejměkčí místa,
jak lehké
kdekoho zranit,

všichni si o to jen křičí,
každý má něco,

jeden hrb na hřbetě,
druhý smrt na jazyku,
třetí svůj metr šedesát,
čtvrtý hrb dovnitř obrácený,
pátý své prohrané ženy.

Tak každý jinak,
ale každý
v tom namočen je.

Mé setkání s Janem Zábranou mělo dvojí podobu. Když se na počátku let devadesátých v Literárních novinách objevily ukázky z jeho deníků, posléze vydaných knižně pod názvem Celý život, doslova mě pohltily a při četbě jsem zažíval s jejich autorem (paradoxně o více než generaci starším) až neuvěřitelné souznění v prožitcích, názorech a postojích. To bylo mé první setkání se Zábranou – člověkem. O pár let později vyšel péčí Jiřího Trávníčka soubor Zábranových sbírek z 50. let 20. století nazvaný prostě Básně. A tehdy se odehrálo mé druhé setkání – tentokrát se Zábranou Básníkem. Úmyslně jsem použil velké B, protože ona kniha je pro mě jednou z iniciačních, ukázala mi jinou poezii, než jsem do té doby četl a měl v oblibě, existenciální básnické gesto rozpjaté mezi póly artistnosti a drsné nestylizovanosti, gesto plné bolesti, obav, chvění, ale přitom mužné a pevné, rostoucí ze vzdoru, se slovníkem leckdy periferním, ale přesto poetickým, s prožitkem o to intenzivnějším.

Báseň nesoucí v názvu pouze číslo pořadí v dané sbírce je ryze existenciálním textem, jímž naplno prosvítá situace nietzscheovského člověka po „smrti Boha“, člověka vyvráceného z řádu světa, zbaveného metafyzického horizontu, ponechaného jen sobě (a druhým) na pospas. Ukazuje moment, který v linearitě času lyrického hrdiny básně sice ještě nenastal, který ale vlivem neúprosné determinace lidského života jistě přijde. Okamžik, kdy se z člověka – kořisti stává člověk – lovec. Okamžik, v němž rezignuje na pozitivní lidství, slušnost, ohleduplnost a vědomě ubližuje – ne proto, že musí, ale proto, že může a chce. Takový okamžik trvale mění naše životy, které se pak dělí na dobu „předtím“ a dobu „potom“. Každý člověk podobnou situací projde, pro někoho se stane varovným mementem, pro jiného běžným vzorcem chování. Stejně osudově si v sobě neseme své neúspěchy, temná zákoutí, slabá místa, která z nás dělají“přístupné terče“ ostatním. „Každý v tom namočen je“, každý má v sobě zárodky budoucích proher, každý se může z lovce kdykoliv stát kořistí jiného, silnějšího predátora. Obě situace jsou stočeny do sebe jako mystický had Uroboros požírající svůj vlastní ocas. Není úniku. Báseň se tak pozvedá z individuálního svědectví o prašivině života (obzvlášť v Čechách padesátých let minulého století) k nadosobní výpovědi o  řečeno heideggerovsky – povaze našeho pobytu a stává se Poezií.

 

Jeden komentář.

  1. Josef Soukal napsal:

    Člověk je na světě k tomu, aby ho pronásledovali.

    vidět, jak Bůh obětuje generaci – bez váhání – a druhou

    Knihy pro něho byly jediná svoboda tolik let, že si ji jinak neuměl představit.
    (Jan Zábrana: Disiecta membra)

    – – –
    zářezy na pažbě
    (básníci ve vazbě)
    a přece se točí!
    (kolem nich slídivé oči)
    – – –
    Ó nebýt za branou!
    Ó býti Zábranou!

Zanechat odpověď