PRAKTICKÉ RADY KE SPOLEČNÉ ČÁSTI MATURITNÍ ZKOUŠKY
Z ČESKÉHO JAZYKA A LITERATURY (2014)

Slohová práce

1. Dodržte LIMIT SLOV: 250 (při 90 minutách času), tolerance 50 slov; nejlépe je viditelně ho překročit. Pozor: za nedodržení limitu 250 slov – byť se maturant(ka) vejde do tolerance 50 slov – lze strhnout body v 1A, vyjma útvary/žánry, které z podstaty věci bývají v praxi kratší (motivační dopis a jiná administrativa, zpráva, novinový článek, fejeton).

2. Dodržte TÉMA!

3. Dodržte FUNKČNÍ STYL a SLOHOVÝ ÚTVAR:
vyprávění není obyčejný dějový popis (podrobněji viz níže);
zpráva: pište v minulém čase, popř. v tzv. historickém prézentu, ne v čase budoucím;
úvaha: vyžaduje i vtip, bystrost, esprit;
referát: jde vlastně o výklad, většinou mluvený → je třeba navodit a udržovat kontakt s posluchači, pozdravit, je, rozloučit se, otevřít v závěru diskusi.

4. Soustřeďte se na neuralgické pravopisné jevy (uvádíme je v samostatném příspěvku na tomto webu); mj. nevnášejte do textu angloamerické uvozovky a angloamerické odstavcování.

5. Pište „klasiku“. Jen opravdu nadaní studenti si můžou dovolit jít do experimentu, zejména ve vypravování, fejetonu a úvaze.

6. Za kontroverzní názor se samozřejmě nesráží; pozor ale na argumentaci, zejména v úvahovém textu. Rozhodně nelze doporučit prezentaci názorů, jež jsou v rozporu se zákony naší země a základními náležitostmi demokratického řádu.

7. Dodržujte KOMPOZIČNÍ TRIÁDU úvod – stať – závěr (výjimku tvoří beletristická publicistika a vyprávění či líčení). Samozřejmě to neznamená, že tato triáda se tvoří nutně odstavci: v delším textu i  úvod a závěr (natož stať) rozčleníme na odstavce. Doporučujeme tedy oddělit úvod od stati a stať od závěru jednoduše mezerou v řádkování: ta je jasným signálem, že začíná nový kompoziční celek, a to vyšší než odstavec.

8. NEŠKRTEJTE příliš a pište ČITELNĚ – jinak se strhává ve 3B. (V budoucnu snad dojde na psaní maturitní práce na počítači, zatím to z mnoha důvodů možné není.)

9. Pozorně si přečtěte instrukci k VÝCHOZÍMU TEXTU: některé výchozí texty jsou jen inspirativní (tj. nemusíte na ně reagovat přímo), jiné jsou tzv. imperativní (tj. musíte z nich přímo vycházet a k nim se vyjadřovat); v zadání to bude jasně stanoveno.

Následují poznámky k jednotlivým útvarům, a to na základě dosavadních zkušeností hodnotitelů:

Témata a útvary slohových prací – konkretizace

Zpráva: Ať je zadání jakékoli, zpráva ve smyslu české stylistiky (na rozdíl od praxe žurnalistické) se vždy podává o události, která již proběhla – píše se tedy v zásadě v MINULÉM ČASE. U zprávy do fiktivního časopisu se pokuste o publicistické oživení neotřelými obraty, humorem apod.; zde není vyloučeno užít místy i historický prézens, který je jinak typický pro reportáž (a pak už vyrážíme na cestu, i když lije jako z konve…).

Kterýkoli útvar publicistického stylu: sami si vybíráte, co napíšete, a to podle charakteru zadání. Tento záměr nijak nedeklarujte – měl by být k poznání z textu. Můžete tedy psát zprávu, analytický článek, komentář, fejeton, reportáž… Hodnotitel ovšem v takovém případě posuzuje pouze dodržení rysů publicistického stylu, nikoli předpokládaného útvaru, protože ten nebyl explicitně zadán. (Některé žurnalistické texty jsou totiž žánrově smíšené, popř. mají nakročeno k úvaze apod.) Vždy se však snažte o aktualizaci výrazu, o jazykové oživení, o průběžný kontakt s adresátem. MYSLETE NA ČTENÁŘE. Tím vším dáte najevo, že jste si vědomi faktu, že píšete text primárně žurnalistický.
Reportáž: psaní v přítomném čase je téměř normou (…a jsem na místě. Nevěřím svým očím: na poli skutečně vidím gigantické geometrické obrazce.)
Fejeton: měl by mít lehkost a jazykový vtip a zobecňující myšlenku.

Vyprávění: musí mít ZÁPLETKU, GRADACI, POINTU – jinak je to pouhý dějový popis a strhává se v 1B. Zkuste alespoň jeden vnitřní monolog nebo polopřímou řeč. Zkuste psát alespoň část příběhu v přítomném čase (historický prézens). Zkuste zajímavý začátek (in medias res, dialog, tázací větu…)

Charakteristika: musí obsahovat vždy a hlavně CHARAKTERISTIKU VNITŘNÍ, tj. povahové vlastnosti, temperament, chování dotyčného ve společnosti, vztah k lidem, k práci, názory na život… CHARAKTERISTIKA VNĚJŠÍ (popis fyzické podoby) by taky měla být přítomna, ale stačí jen okrajově. Zkuste alespoň jednou zařadit vedle CHARAKTERISTIKY PŘÍMÉ (autorské) též CHARAKTERISTIKU NEPŘÍMOU, např. dialogem v přímé řeči, vzpomínkou někoho jiného na nějaký zážitek s danou osobou apod.

Popis pracovního postupu: zejména v tomto útvaru dodržte přísně zadání – nepečeme buchty, když máme smažit palačinky. Použijte zdrojové informace (suroviny, nástroje, materiál, počítač…), ale dodejte i něco dalšího, svého. Vytvořte PERFEKTNÍ KOMPOZICI! Lze místy psát i v bodech. Častá je 1. a 2. osoba mn. č. oznam. a rozk. způsobu (Pak přidáme mouku; Nyní spusťte program W3Xrzah; Nezapomeňme provést zkoušku).

Referát: Jde v podstatě o výklad. Buď referujete přímo (např. na kongresu), nebo nepřímo (např. sdělujete do odborného časopisu výsledky kongresu). Píšete tedy odborný text, tj. objektivně, bez subjektivních výlevů, VYSVĚTLUJETE a OBJASŇUJETE. Vyžaduje se PRECIZNÍ KOMPOZICE, triádová. Referát může být zadán jako MLUVENÝ, tedy vlastně jako přednáška: pak musí mít oslovení a průběžné kontaktové obraty; hodí se též sdělit kompozici v úvodu a pak na ni odkazovat (Tolik k barvě dinosaurů; nyní – jak jsem naznačil(a) v úvodu – se budu věnovat jejich rozmnožování). Na závěr je nutné shrnutí, otevření diskuse, event. rozloučení s publikem. (Samozřejmě při reálném ústním vystoupení se referent nemusí striktně držet připraveného textu, leckdy zaimprovizuje, ale většinou si opravdu sepíše doma text vzorový, ideální – a takový lze zadat jako maturitní práci.)

Úvahový text: primárně se žádá ÚVAHA PROSTÁ, ale nakročení do úvahy vyššího rázu, tj. do úvahy odborné nebo umělecké (= eseje), se bonifikuje v 1B. Pozor však: perfektní úvaha prostá musí rovněž dostat maximum 30 bodů, tj. hodnotitel nesmí srážet v 1B, pokud pisatel skutečně píše „jen“ úvahu prostou a rysy útvaru přitom naplní.
Přiměřená míra subjektivity je vítána, jen nenadužívejme zájmeno či spojení já osobně si myslím. Častá (ale ne nutná) jsou rozvažovací slovesa: zamysleme se, podívejme se na problém z druhé stránky, uvažujme, položme si tuto otázku… Typický je tento postup: ARGUMENT – PROTIARGUMENT – POTVRZENÍ ČI VYVRÁCENÍ ARGUMENTU PŮVODNÍHO. Hojné jsou tázací věty. V závěru můžeme uvést nezodpovězené otázky, nastolit problém nový.
Cílem úvahy není nutně problém vyřešit, ale i jen ho otevřít a přimět adresáta k zamyšlení.

Didaktický test

1. Vyplňuje se modrou nebo černou, nesmí se psát tužkou. Pozor na způsob opravy: opravované políčko je třeba opravdu pečlivě začernit/zamodřit. Bohužel, jestliže se chcete následně přece jen rozhodnout pro již začerněnou/zamodřenou variantu, nelze tak učinit. Proto opravujte s rozmyslem.

2. NESPĚCHEJTE, času je dost.

3. Pořádně a v klidu si PŘEČTĚTE ZADÁNÍ každé jednotlivé úlohy (!!)

4. NEGATIVNÍ ZADÁNÍ pozorně promyslete (např. Které tvrzení z textu nevyplývá?); takové zadání je vždy vyznačeno podtržením.
Řešitel má tendenci vnímat zadání spíše jako pozitivní, tj. Které tvrzení z textu vyplývá? Jenže to právě v těchto testech vždy není.

5. VYNECHTE DOČASNĚ ÚLOHY, které „nedáte z první“, uklidněte se vyřešením úloh snadnějších, poznamenejte si úlohy vynechané a pak se k nim vraťte.

6. NEHLEDEJTE V ZADÁNÍ CHYTÁKY, nejsou tam!

7. NEROZČILUJTE SE, když úloha podle vás vyhlíží chybně – pokud závadná opravdu je, lze ji úspěšně napadnout pozděj, v rámci validačního řízení. Omyl se může přes všechny kontroly stát, je to ale nepravděpodobné: revize úloh jsou od r. 2012 velmi zpřísněné, konzultované i s Ústavem pro jazyk český Akademie věd ČR.

8. První a poslední úlohy testu mohou (ale nemusejí) být úmyslně hodně snadné – tzv. „na rozjezd a dojezd“; stane-li se tak, nic podezřelého za tím nehledejte.

9. NEHÁDEJTE, ALE ŘEŠTE: správné odpovědi se již nedeklarují (jak to bývalo v časech dávných) např. délkou nebo viditelně vyšší pravděpodobností: varianty jsou dnes opticky rovnocenné – např. i systémem „dvě odpovědi dlouhé, dvě krátké“; ani z tohoto nic nevyvozujte a řešte rozumem, ne spekulacemi.

10. Když si nejste řešením jisti, i tak JEDNU VARIANTU VŽDY ZAŠKRTNĚTE: pravděpodobnost trefy je – při eliminaci alespoň dvou nejméně pravděpodobných variant – 50:50. Za chybnou odpověď se nic nestrhává, takže něco zaškrtněte v každé úloze!

Ústní zkouška

Umělecký text

1. Učitel se nesnaží maturanta nachytat, ale pozor: mohou, resp. měly by přijít dosti konkrétní otázky cílené na prověření toho, zda zkoušený skutečně dílo četl; nelze se spoléhat na to, že „obsah“ se vždycky nějak stáhne z internetu.

2. Musíte znát alespoň rámcově další tvorbu vylosovaného autora a literární směr / období, v němž dílo vzniklo.

3. Musíte bezpečně rozlišit základní literární druhy (epika; lyrika; drama) a jejich typické dílčí žánry (román, epos, novela; sonet; komedie) či jejich prolínání (lyrickoepická balada).

4. Musíte chápat rozdíl mezi literárními druhy (viz výše) a jazykovou normovaností textu (poezie/próza: příkladem poetické/básnické=veršované epiky je epos /např. Homérova Odyssea/, příkladem lyrické prózy Hrabalova Příliš hlučná samota).

3. Měli byste mít v hlavě SEDM ZÁKLADNÍCH JAZYKOVÝCH A KOMPOZIČNÍCH PROSTŘEDKŮ ESTETIZACE TEXTU a aplikovat alespoň některé z nich při analýze vylosovaného úryvku:
1. slovní zásoba (synonyma, antonyma, homonyma; expresivní pojmenování);
2. hlásková instrumentace textu (zvukomalebná slova – onomatopoia, /j. č. onomatopoion/, a vytváření či dokreslování atmosféry pomocí temných samohlásek a, o, u, zpomalování tempa pomocí dlouhých samohlásek dvojhlásky ou (Mácha); naznačení nesouladu, konfliktu pomocí kumulace sykavek a hlásek r, ř (Halas) apod.;
3. figury (zvl. anafora, epifora, epizeuxis, syntaktický paralelismus, inverze slovosledu, řečnická otázka);
4. tropy (metafora, metonymie, synekdocha);
5. základní pojmy nauky o verši (versologie): volný verš x vázaný verš; u českého vázaného verše ukázat stopu (trochej, daktyl, jamb); rým a jeho funkce a druhy (sdružený AABB, střídavý ABAB, obkročný ABBA, postupný ABC ABC, tirádový AAAA);
6. základní pojmy naratologie (vypravěč – autorský/postava; druh řeči: monolog, dialog, vnitřní monolog; forma řeči: ich-forma, er-forma, přímá řeč, nepřímá řeč, polopřímá řeč, značená a neznačená přímá řeč);
7. kompozice textu (tektonická x atektonická: postup chronologický, retrospektivní, paralelní, in medias res x proud vědomí, volné asociace).

4. ANALÝZA TEXTU není totéž jako INTERPRETACE TEXTU. Analýza textu je rozbor podle výše naznačených kritérií, interpretace textu je vnímání jeho poselství, tj. co mně text dal, či vzal. Samozřejmě čím lépe znám (výše uvedené) prostředky, jimiž mě k poselství textu autor přivádí, tím hlouběji dokážu (i intuitivně) text prožít.
Interpretace je plně v pravomoci maturanta, ovšem nesmí jít o interpretační zvůli, neopřenou o text, tedy o zjevnou dezinterpretaci.

Neumělecký text

5. Maturant by měl znát a aplikovat tyto ZÁKLADNÍ POJMY STYLISTIKY:

sloh/styl;
stylistika;
komunikačně sdělný projev;
objektivní a subjektivní slohotvorní činitelé
(objektivní: funkce textu, komunikační situace, adresát, psaný/mluvený projev; subjektivní: jazykový talent, věk a vzdělání, motivovanost, okamžité rozpoložení či zdravotní stav pisatele);
funkční styly (prostěsdělovací, publicistický, odborný /vědecký, populárně-naučný, učebnicový/, administrativní, umělecký, rétorický, esejistický);
slohové postupy (informativní, popisný /a charakterizační/, vyprávěcí, výkladový, úvahový;
slohové útvary (kombinovaně se žánry: např. fejeton je žánr, ale zároveň se v něm uplatňují postupy úvahové, popisné i vyprávěcí).

6. Ústní zkouška může být podle úvahy zkoušejícího vedena jako monolog maturanta (s dílčími průběžnými či závěrečnými dotazy examinátora) nebo jako souvislý dialog.
Maturant tedy nemusí být učitelem přerušován, pokud souvisle HOVOŘÍ K VĚCI a mluví v zásadě SPISOVNĚ (drobné a nesoustavné odchylky od spisovné normy se tolerují). Zkoušený pak ovšem v závěru svého vystoupení může být požádán o upřesnění, o reakci na námitku člena maturitní komise, o vysvětlení či korekci sporného tvrzení.
Zkoušející se však též může rozhodnout vést zkoušku jako souvislý dialog.
V obou případech by měl examinátor dát maturitní třídě předem jasně najevo, jak bude postupovat.
Časový poměr: Žádná právně závazná vyhláška nestanoví, jak dlouho se má maturant věnovat při ústní zkoušce společné části textu uměleckému a jak dlouho textu neuměleckému. Dokud či pokud se tak nestane, vycházejme z nepřekročitelné premisy rovnoprávnosti všech tří složek našeho předmětu (jazyk-sloh-literatura). Je ale pravda, že interpretaci textu (ovšem i uměleckého) a produkci slohu prověřuje DT a PP, takže většina češtinářů věnuje při ÚZ více času úryvku s textem uměleckým a literatuře vůbec. Není však možné zakázat vyučujícímu, aby pojal obě podčásti ústní zkoušky rovnocenně – lze si to představit např. na některých odborných školách, jestliže by se neumělecký úryvek týkal studovaného oboru.

Na závěr:
Je jasné, že i v nejbližších letech se budou výstupy maturantů různých typů středních škol lišit více, než je žádoucí. S potěšením však je možno konstatovat, že ministerský kulatý stůl k maturitní zkoušce dochází po letech tápání k reálným i realistickým obrysům maturitní koncepce, která by konečně mohla v budoucnu v této zemi fungovat, a to i při respektování odlišnosti typů středních škol.

Jiří Kostečka

Kategorie: Články, Obecné, Obecné

3 komentáře.

  1. Jiří Kostečka napsal:

    Článek jsem základě relevantních připomínek češtinářů z terénu upravil dne 27. 4. 2014. Za upozornění, vedoucí k upřesnění některých formulací, děkuji.
    JK

  2. ŠP napsal:

    „[Z]ejména nevnášejte do textu angloamerické uvozovky a angloamerické odstavcování.“ To je zcela vážně věc, kterou je jakkoli penalizována? Vypadá totiž jako učebnicový případ opakované malé chyby, která má nulový vliv na čtenářský komfort hodnotitele…

    • Jiří Kostečka napsal:

      Cílem mého textu nebylo stanovovat normy, ale upozornit jednak na maturitní markanty, jednak na často se opakující nedostatky.
      Jinak každý jazyk má své grafické normy a není důvod je ignorovat nebo bagatelizovat. Danou poznámku jsem psal z pozice češtináře, který dbá o mateřský jazyk a má zkušenosti, že právě uvedené dva nešvary jsou dnes mezi mladými pisateli neobyčejně rozšířené. Z hodnoticího hlediska pak nejde o opakování malé chyby, nýbrž o jednu a tutéž malou chybu (jak v odstavcování, tak v psaní uvozovek): je to totiž týž případ, jako když maturant napíše v jedné práci šestkrát „vidra“ – to se též počítá jako 1 chyba.
      Větším problémem např. je, kolikrát počítat opakované neoddělení vložené věty čárkou zprava: každé takové souvětí je sice obsahově jiné, ale stavbou podobné nebo i stejné. Kdyby nebyli centrální hodnotitelé po r. 2012 rozmetáni nesmyslnou kampaní, mohla být již tak rozumná hodnoticí kritéria zpřesněna a usazena. Což by mimochodem zpětně pomohlo češtinářům v praxi při výuce stylistiky, zejména na negymnaziálních typech škol. Tohle si pořád kritikové státní maturity neuvědomují (ale to už samozřejmě píši nad rámec reakce na daný diskusní příspěvek).
      JK

Zanechat odpověď na Jiří Kostečka