Dotaz:
Stále se nemohu smířit s nerozlišováním slov najmout a pronajmout. Někdy to až tahá za uši, ale veřejnoprávní média velice často tato dvě slova zaměňují bez jakékoli zábrany.
Myslím, že např. rozdíl slov standartní a standardní se dostal do všeobecného povědomí docela úspěšně oproti používání za mých mladých let. Domníváte se, že existuje nějaký způsob, jak toto napravit u slov najmout a pronajmout alespoň ve veřejnoprávních médiích? Soudím, že dnes je trend spíše mluvit a mluvit a mnoho nepřemýšlet.
Možná adresuji svůj nářek nesprávně na vás, ale nevím, kam jinam.
Pan V. D.

Reakce ASČ:
Je potěšitelné, že rodilí Češi jeví dlouhodobě značný zájem o svůj mateřský jazyk. Někdy se však ukazuje, že osvěta by měla cílit nejen směrem k žurnalistům, kteří v řadě případů skutečně zacházejí se spisovnou češtinou nehezky, ale i k široké veřejnosti. V naší poradně jsme se již vícekrát pokusili taktně korigovat některé příliš kategorické soudy o jazyce či jevu, jenž se konkrétnímu uživateli nelíbí.
V obecné rovině je znovu nutno zdůraznit dvě zásadní skutečnosti:
1. Jazyk je živý a vyvíjející se organismus a ne všechno nové či přejaté z jiných jazyků můžeme zavrhnout. Lingvistika se ptá nejen na jazykovou správnost či ústrojnost (to ovšem v prvé řadě), ale též na funkčnost diskutovaného jevu. Jestliže je v zásadě v souladu s vnitřním charakterem češtiny, funguje v ní bezproblémově a není k dispozici vhodnější alternativa (často např. právě u slov přejatých), jsou tvůrci jazykové normy právem tolerantní.
2. Při posuzování správnosti či vhodnosti jazykového vyjádření bychom vždy měli začít nahlédnutím do nejnovějšího vydání normativních příruček, tedy do Slovníku spisovné češtiny (SSČ), Pravidel českého pravopisu (PČP) a do Internetové jazykové příručky (IJP; prirucka.ujc.cas.cz). Pro ověření, nakolik zkoumaný jev vešel – ať v souladu s normou, či nikoli – do širšího jazykového úzu, vyplatí se konzultovat ještě Český národní korpus (ČNK; www.korpus.cz).

S pisatelem lze souhlasit, že naši novináři si v řadě případů s českým pravopisem ani s významem slov příliš hlavu nelámou. Zároveň ale podotkněme, že pro předmětnou kritiku nebyly zvoleny úplně bezesporné příklady:
Ad najmout, pronajmout
Slovník spisovné češtiny uvádí pro heslo najmout i význam „dát do nájmu, pronajmout“, s příkladem najmout kamarádovi chatu, byť je tento význam označen zkratkou „řidč.“ (řidčeji). Tvůrci normy zřejmě zohlednili fakt, že v běžně mluveném jazyku se skutečně oba významy beznadějně pomíchaly. To není jediný příklad takového posunu či přesunu významu slov, a zdaleka se netýká jen češtiny. Pokud takové slovo v daném jazyce uspokojivě funguje, jde o proces přirozený, i když právě v tomto případě se čeština ochudila o precizní sémantické rozlišení obou dějů. Dokazuje to koneckonců i příklad uváděný v SSČ, který nevylučuje možnost, že mluvčí si sám najal chatu od někoho jiného s cílem poskytnout ji k užívání kamarádovi.
Ad standarta x standard
U těchto podstatných jmen se liší významy zcela jasně: první znamená „prapor, pruh látky nesený na tyčích“; druhý „běžná úroveň, ustálená podoba či míra“. Pokud jde o odvozená přídavná jména, SSČ vůbec nezná adjektivum *standartní. Soudím, že idiolekt (tj. osobní jazykové povědomí, jazykový cit) většiny rodilých mluvčích skutečně nepřipouští, že by mohlo existovat (mělo by totiž nejspíš význam „týkající se standarty“ – ovšem pro něj nelze najít rozumný příklad). Český národní korpus sice uvádí v základním vyhledávání 5 výskytů takového adjektiva, ale ve všech jednoznačně s významem „obvyklý, běžný, ustálený“: standartní jednotka, centimorgan; standartní požadavky na jakost; standartní sadě sít velikosti 63,0 mm až 8,0 mm; standartní stromové sloupy v osách; standartní podzemní sestra Severojižní magistrály. Taková adjektiva jsou tedy psána chybně.
Pozn.: Osobně se domnívám, že „t“ se dostalo do pravopisu adjektiva ani ne tak vlivem psané podoby substantiva standarta, jako spíše v důsledku časté výslovnosti adjektiva standardní s „t“, totiž *[standartní].

Pro školskou praxi lze češtinářům doporučit, aby nejprve vysvětlili žákům významový rozdíl mezi oběma substantivy a upozornili i na to, že se liší nejen pravopisně, ale též zakončením a jmenným rodem. Pak už stačí jen sdělit, že přídavné jméno *standartní v češtině prostě neexistuje. (Nebo jinak: přídavné jméno standardní píšeme vždy s „d“.)

PhDr. Jiří Kostečka, Ph.D.
ASČ