Sbírky Dušana Spáčila na oficiálním literárním nebi nikdy oslnivě nezazářily. Avšak přesto, že pravidelně zůstávaly skromně stranou oficiálních hvězdných map, vždy měly svou přitažlivost, svůj specifický svit, svou patrnou lidskou přítomnost. I jeho poslední sbírka básní, přes to, že nese scifistický název Hvězdné války (vydalo BVD), je velice pozemská, lidská, neb hledající mír v duši a pevné místo v rozháraném světě. (…)

Mezi reálnem a surreálnem (…) ve Spáčilově sbírce existuje nepřetržité pnutí, které je ještě umocněno tím, že básníkovo nepřehlédnutelné niterné tíhnutí k pozemskosti doplňují výtečné surrealistické ilustrace Jana Gablera, díky nimž nám nepřijde nemožné představit si, kterak (báseň Hvězdné války) „Z prohlubně vylezl písečný červ / Původně jsem myslel: / To je ten z Duny! / ale pak jsem zjistil / že mě čeká docela jiné scifi /…Večer jsme se ale všichni společně / dívali na nebe pokryté tisíci hvězd / Zatímco berberský průvodce ukazoval, / kde přesně stál George Lucas, / všiml jsem si, / že ti narůstá druhá hlava / a líbezně se usmívá na toho Angličana.“ Nejrůznější aporie střídají verše neobyčejně prosté citovosti: „Když odejde moře, / zůstává sůl – instantní slzy. / Bez vody se ale i utrpení drolí – / a tak tu rybáři stavějí hrady z písku…“ Ve Spáčilově sbírce je ale vůbec nejsympatičtější důsledná snaha o uměřenost, snaha udržet verš sevřený, báseň neukecanou, slova nepodléhající inflaci, což obzvláště vyniká v nejkratších básních, jakou je třeba Úzkost, trojverší s wolkerovským názvukem: „Stanu se užším a ještě užším / Až budu nejužším na celém světě / zmizím jako lyžařská stopa…“ Jiřímu Wolkerovi je ostatně s jistým ironickým nadhledem dedikována i báseň Věci II: „Miluji věci, mlčenlivé soudruhy… / Ty vazouny v černých brýlích (Ray Ban) / a v kožených kabátech (Louis Vuitton). / Vědí o mě první poslední, / vědí, kdy mám své dny, / vědí jak trávím své noci, / jsou ,simply clever‘ / a kontrolují, jestli ,následuji instinkt‘, / stojí za zády mých kamarádek / když špehují, zda si ,dost užívám‘.“ Je dobré vědět i to, že poezii ještě neopouští humor. Stejně dobré, jako mít nebe nad hlavou a plnou hlavu hvězd, ale nohama zůstávat na zemi, což je přesně pocit, který mám při četbě Spáčilových veršů. A to je, oč tu běží v neposlední řadě – cítit pod nohama tíhu země a umět si povyskočit. I proto jsem si jist, že tento básník nezmizí jako tenká lyžařská stopa v mrazivých závějích času.

Z recenze Lubomíra Brožka v Knižních novinkách

Verše Dušana Spáčila

Curriculum vitae

Ohlasy

Kategorie: Články

Zanechat odpověď