Je tomu zhruba deset let, co virtuálno zahájilo nenápadnou okupaci světa dětské knihy. A zatím se bohužel zdá, že si v boji vede zdatně. Jeho zápas je totiž nerovný. Virtuálno má oproti četbě v rukou silnější zbraně. Nejprve mu nahrává fakt, že čtení představuje pro malé děti námahu. Potom zřejmě atraktivita prožívání další identity, „druhého života“ v krabicích počítačových serverů.

Jednoduché počítačové hry představují druh zábavy, na kterou není nutno vynakládat žádné větší úsilí.
To samozřejmě láká a děti u počítačů tráví mnohem více času než nad knihou. U nejmenších čtenářů k tomu zákonitě přispívá skutečnost, že čtení děti unavuje, kdežto jednoduchá počítačová hra pouze vyžaduje rychlost a pohotovost při mačkání tlačítek. Vyskočit, přeskočit, sebrat, podat, zastřelit. Tlačítkem snadno a rychle. A malé dítě, které přirozeně ještě nemůže být schopno soudného uvažování, dává samozřejmě přednost tomu, co mu jde a co ho baví, než tomu, co ho namáhá a tedy nebaví. Takže raději vyskočí, přeskočí, sebere, podá a zastřelí, než by luštilo písmenka.

Na to, aby u průměrného dítěte při čtení převládlo potěšení z příběhu nad námahou z četby samotné, si musí dítě čtení zautomatizovat.
K tomu obvykle dochází až ve věku kolem devíti let. A pokud děti nečtou často, nemají dostatečný cvik, tak možná ani netuší, že je čtení jednou přestane namáhat, že po určitém úsilí zmizí obtíže a zůstane radost z příběhu. V každém případě je jasné, že malý čtenář potřebuje pomocnou ruku, která by mu cestu ke knize, k napsanému příběhu usnadnila.

Více na Čítárny.cz; článek byl poprvé publikován v r. 2014. Mírně upravená aktuální verze ZDE.