„Měla by ses dát na kantorství, to je to pravé povolání!“ vtloukala mi jako malé do hlavy babička, která kariéru učitelky považovala za zaručenou cestu na vrchol společenského žebříčku.

Mně ale práce za katedrou, krom toho, že jsem chronicky netrpělivá, náladová a neurotická, vždycky přišla jako trochu málo peněz za hodně odpovědnosti a námahy: vstávat někdy i na sedmou, pěstovat kolektivního ducha ve sborovně, den co den zírat do tváří otrávených děcek, bavit, zaujmout, vzdělávat a vědět, že mě stejně drbou na záchodech kvůli „trapnýmu oblečení“, muset děti hodnotit na zbytečné škále jedna až pět, svým chováním jim nastavovat hranice, bez nadsázky je vychovávat a moct to úplně kdykoliv pokazit – a brát za to všechno směšné peníze. (…)

Sloupek Apoleny Rychlíkové najdete na www.novinky.cz.