Z archivu:
Jsou to již čtyři roky, co se pokouším zjistit, jaká je moje adresa. V roce 2009 mne zarazilo, že se údaje v OP výrazně liší od mé adresy uvedené v katastru nemovitostí. Hodně dlouho mi trvalo, než jsem se dopátral, že každá z institucí sestavuje adresu podle svého předpisu. Obrat k lepšímu měl nastat od 1. 7. 2012, kdy byl, v souladu se zákonem č. 111/2009 Sb., ve znění pozdějších předpisů, o základních registrech, spuštěn registr územní identifikace, adres a nemovitostí (RÚIAN). Správcem tohoto registru je Český úřad zeměměřický a katastrální (ČÚZK). V prováděcí vyhlášce č. 359/2011 Sb. vydané tímto úřadem je v § 6 uveden způsob zápisu adresy. Jenže … v RÚIAN je název naší ulice uveden ve tvaru, který neodpovídá Pravidlům českého pravopisu platným již od roku 1993. Koncem roku 2012 jsem proto požádal o vysvětlení Magistrát hl. m. Prahy (v té době jsem nevěděl to, co uvádíte v odpovědi na dotaz – že se v Praze doporučením Pravidel českého pravopisu pro psaní velkých písmen v názvech ulic a jiných veřejných prostranství neřídí). Z Magistrátu hl. m. Prahy poslali obsáhlé zdůvodnění. Dozvěděl jsem se m.j., že:
- platná Pravidla českého pravopisu jsou závazná pouze pro školní jazykovou výuku, pro ostatní uživatelské skupiny mají jen formu doporučení;
- změna velikosti písmen v názvu ulice či jiného veřejného prostranství je změnou názvu;
- v Praze stávající způsob psaní názvů ulice či jiných veřejných prostranství měnit nebudou (schvalování názvů ulic a jiných veřejných prostranství přísluší podle § 28 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích, obci).
Bohužel, širší povědomí o tom, že se v Praze názvy ulic a jiných veřejných prostranství, které začínají předložkou, podle Pravidel českého pravopisu nepíší, není (viz dopisy, smlouvy či faktury za služby, které dostávám, složenka na daň z nemovitostí, seznam ulic na webu Městské části kde bydlím, jízdní řád autobusu č. 111, …).
A jen na okraj: Dítě musí psát ve škole, aby to bylo správně, „Pod Sídlištěm“. Píše-li adresu na dopis do Prahy, musí napsat – aby to bylo správně – „Pod sídlištěm“. Až doroste, snad to pochopí.
Jak jsem byl ale ČÚZK informován, celá řada měst v České republice názvy ulic do souladu s pravidly českého pravopisu dala a žádné zásadní problémy to údajně nezpůsobilo.
Proto jsem se obrátil na MV ČR s návrhem sjednotit v celé České republice psaní názvů ulic a jiných veřejných prostranství podle Pravidel českého pravopisu. MV ČR se mým návrhem odmítlo zabývat. Zpochybnilo také používání mé adresy ve tvaru uvedeném v RÚIAN v poštovním styku.
Při dnešním (9.10.2013) nahlédnutí do katastru nemovitostí jsem měl radost, když jsem zjistil, že moje adresa uvedená v katastru nemovitostí konečně odpovídá údajům uvedeným v OP i v RÚIAN.
O otázce jazykové kodifikace a její závaznosti se vedou letité diskuse. Připomeňme třeba články na HNfuture, na něž jsme upozornili i zde na asociačním webu, nebo článek R. Adama v Naší řeči (http://nase-rec.ujc.cas.cz/archiv.php?art=7903#_ftn13). K tomu, jak s češtinou zacházejí úřady, jen dvě poznámky: 1. Že něco nějak píše úřad neznamená, že je to správně. Podle mé zkušenosti bývá opak pravdou. 2. PČP skutečně mají charakter doporučení; pokud bychom to ovšem dovedli ad absurdum, nemusel by úřad respektovat pravopisná pravidla vůbec (a zastupitelé města by se třeba usnášelY – a bylo by to v pořádku). Jde o míru a cit. V případě pravopisu názvů panuje představa, že vyžadování nějaké správnosti je , s odpuštěním, buzerace.
Ve městě, kde žiji, je ulice Emy Destinové. Psáno s jedním -n-, přestože ve jméně slavné pěvkyně se píše -nn-. O chybě se ví, ale měnit se nic nebude: Zeptejte se orgánů města, kolik by změna názvu ulice stála, a obyvatel domů v té ulici, jestli si chtějí všichni vyměnit občanské průkazy…
Skoro si myslím, že přinejmenším u té ulice Emy Destin/n/ové by změna byla namístě i přesto, co a kolik by to stálo. Nejsme národ, který by disponoval takovou přehršlí světově uznávaných velikánů, abychom jim mohli či měli my sami prznit jména…
Kardinální problém je ovšem to, na co pan Kálal upozorňuje ve větě „PČP mají skutečně charakter doporučení“: Za mých studentských let se o kodifikačním charakteru PČP a Havránkovy-Jedličkovy České mluvnice vůbec nedebatovalo, ačkoli – pokud vím – ani tehdy žádný jazykový zákon neexistoval. Je smutným obrazem současné lingvistiky, že se zpochybňuje kodifikační závaznost nejen Pravidel českého pravopisu, ale i Slovníku spisovné češtiny, o nepřijetí alespoň normativnosti některé ze stávajících publikací gramatických nemluvě. Fascinuje mě vysvětlení nejmenované spoluautorky jedné z posledně jmenovaných na můj dotaz, proč danou, jinak vysoce erudovanou mluvnici autorský kolektiv jako normativní nedeklaroval: „Oni by nás ostatní kolegové sežrali.“ (Nejmenuji proto, že by pro změnu sežrala ona mě, a na to si jí příliš vážím.)
Zmíněná nevraživost je dlouhodobý a smutný jev – nevím, jestli to ještě stále platí, ale jednu dobu se v Brně studenti bohemistiky učili dle Příruční mluvnice češtiny a v Praze dle Češtiny – řeči a jazyka. Se zlou by se potázal, kdo by u zkoušky v Praze argumentoval brněnskou publikací a naopak. Zkrátka český akademický rybníček je … český. Své o tom ví i Umberto Eco, jemuž vědecká rada KU odepřela čestný doktorát s odůvodněním, že „nemá nic společného s univerzitou a jeho činnost údajně není dostatečně vědecká“.
Ano, pan Stanzel píše naprostou, bohužel i hodně smutnou pravdu. No, to jsme dopadli…
Kolegové vysokoškolští bohemisté, kteří jste nás, středoškolské češtináře pustili a pouštíte do tříd s diplomem: nechtěli byste prosím k tomuto tématu přičinit poznámku? Nebo zůstanete nadále v ulitě akademické vznešenosti?